Díly

 

(2) - warca          

Dveře

     U vysokého smrku stojí starý rozbořený srub. Těžko by v něm někdo mohl bydlet, ale přes to tam někdo je. U toho srubu sedí na rozpadlé lavičce chlapec. Ne na moc dloho, protože z tmavé a zachmuřené oblohy začnou padat kapky, které se změní v liják. Chlapec vypadá překvapeně a rychle se zvedá, asi nic podobného nečekal. Rozhodně ne tady. Nervózně se rozhlíží, pak odhodlaně stiskne kliku dveří srubu a vkročí dovnitř.

 ***

Někde se otvřely dveře. Těžké, staré, dubové. Ozvalo se pár nejistých kroků, které ale přehlušily jiné, mnohem silnější a odvážnější. Kroky ustaly. Ozvala se rána. To jak se dveře opět zabouchly.

  ***

    Déšť pomalu ustával. Dokonce začalo prosvítat slunce. Z vysokého smrku kapala voda na starý, rozpadlý srub. Už dlouho tu nikdo nebyl. Ale co potom ty stopy? I když začali zpívat ptáci, jakoby ve vzduchu něco vyselo. Ale ptáci dál zpívali píseň, jenž zněla jako pohřební...

(3) -  Eliz

Ztracení

 

Keya cítila, že padá, ale nemohla si to ničím dokázat. Byla strašně dezorientovaná a motala se jí hlava. Jedno však věděla jistě – promočený kabátek se jí stále lepil k tělu.

Pak však vše děsivě náhle pohaslo.

***

Probouzet se z bezvědomí je opravdu zvláštní zážitek.

Nejdřív bylo totiž vše nejasné, šedavé a rozmazané, pak však svět začínal dostávat jasnější tvary a barvy.

Keya zjistila, že leží na zádech napůl pohřebená pod spadaným žlutohnědým listím. Nad její hlavou se ve větru kymáceli větve statného dubu. Skoro to vypadalo, že tu dívka leží už dlouho a příroda ji pomalu vsakuje do sebe.

Ta představa Keyu natolik vylekala, že překvapeně vyjekla a prudce vyskočila na nohy. Rozvířila tím pohybem hromadu seschlého zahnívajícího listí.

„Ne, ne, ne!“ zaječela. Cítila, že se tady něco zatraceně hodně podělalo. Strhla ze zad skrz na skrz promočený batoh a chvatně vyhrabala mobil. Signál tu nebyl…

Zmatená dívka se bázlivě rozhlédla kolem. Napravo od ní stál starý ztrouchnivělý srub, bylo divné, že ještě vůbec stojí. Za ním se rozkládal les s abnormálně vysokými stromy. Všude ležely částečně shnilé listy a obloha byla kovově šedá, jen občas pronikl před hradbu mraků sluneční paprsek.

Ne, tady Keya nikdy nebyla….

(4) - warca

Někde jinde

   Loki padal černým dlouhým tunelem. Občas tu a tam problesklo světlo. Takové svítící hvězdičky.Třeštila mu hlava a hvězdy se třpytily čím dál častěji. Pak uviděl světlo….jenomže v tu chvíli ho zároveň obklopila opět tma…

    Loki zuřivě mrkala snažil se zjistit, kde to vlastně je. Matně si uvědomoval, že vstoupil do dveří srubu a přiznával si, že to byla pěkná blbost. Rád by alespoň zjistil, kde se ocitl. Bolest v hlavě se vytratila a loky měl opět kuráž. Věděl jen to, že nic kvůli světlu, co mu svítilo do očí nevidí a potom také to, že je tu velká zima.

    Mokré tričko se mu lepilo na tělo, v botách měl hotovou povodeň a z dlouhých hnědých vlasů mu kapala voda a stékala po obličeji za krk. To už před ním zastavila odivná plechová věc na kolech a zvláštním způsobem se otevřely dveře.Uviděl malého muže sedícího na místě řidiče stroje, který si ho podezřívavě měřil.

     Loki chtěl vstoupit, ale tu jakoby mu někdo dal ránu do břicha. Loki se za něj chytil , ale bolest nepolevovala. Najednou ucítil něco jako pouto, které ho táhlo pryč. Jako by měl kolem sebe uvázaný pevný tlustý provaz, za který ho někdo táhl.

       A tak mu nezbývalo nic jiného než ho následovat. Zděsil se, když zjistil, že ho pouto táhne do tmavého černého lesa. Vypadal by v celku normálně, kdyby na něm nebylo něco zlověstného, strašlivého a nesmrtelného.

      Co měl dělat ??? Nikdo mu neporadil …..a tak vstoupil do lesa.

 

 

 

(5) - Eliz

Obří les

 

Ačkoliv tu bylo zataženo a chladno, Keye nezbylo nic jiného, než rozložit mokré oblečení na zem a doufat, že uschne.

Mezitím se dívka věnovala zkoumání svého okolí. Srub nabízel ideální místo, kde přečkat blížící se noc, ale bylo na něm něco tajemného, zlověstného, takže se mu Keya vyhýbala obloukem.

Studovala les kolem sebe.

Stromy se zdály být strašlivě obrovské, sahaly do závratné výšky, kam nedohlédla. Jejich kmeny měly šířku malého autobusu. Nebe se klenulo v takových výšinách, že ho skoro nerozeznávala. Obyčejné seschlé napůl hnijící kapradí bylo vyšší, než ona sama. Všechno tu bylo větší, než byla Keya zvyklá. Jen srub měl ideální velikost.

Kde to jsem? Unesl mě někdo? Je to jen sen? Je to realita? Tyto otázky ji trápily celý den.

Když nastával večer, otázek bylo stále stejně a navíc přišel i chlad. Ačkoliv nerada, musela si Keya navléknout oblečení. Mokré už nebylo, ale cítila z něj nepříjemnou vlhkost.

Ačkoliv srub tam stále stál přímo čekající na ni, rozhodla se, že do něj nevstoupí. Místo toho potřebovala najít jiný úkryt.

Nejdříve ji napadlo, že se schoulí pod obří dub, vedle dřevěného domku, ale strom by ji neposkytl dostatečnou ochranu před ranní rosou.

Jenže pak ucítila Pouto…

Ostrý bodavý pocit v bocích, jako by ji někdo tahal proti vlastní vůli pryč, hlouběji do lesa. Všechny vnitřnosti se jí sevřely, když se pokusila pocitu vzdorovat.

Rozkašlala se, a ač nechtěně, udělala klopýtavý krok k velikému lesu. V tu chvíli strašně zatoužila vrátit se do toho srubu. Třeba by se tím všechna tato nahnutá realita vrátila zpět.

Jenže to nešlo, Pouto ji táhlo stále dál, takže vkročila do temného obřího lesa…

 

 

(6) - warca

V lese

  Lokimu se zrychlil dech. Celý rozechvělý našlapoval na vlhký měkký mech, který tlumil jeho kroky. Pouto ho táhlo dál. Někam hlouběji do toho hrůzostrašného lesa. Proč ? ptal se stále sám sebe.

  V lese bylo děsivé ticho. Začal si proto hvízdat, aby neměl takový strach. Jenže v tomto hlubokém tichém lese to znělo nějak cize…zlověstně. Raději proto zase přestal a pokračoval napjatě dál. Co ho čeká ? kolik je vlastně hodin ? Už by se mohlo začít rozednívat!

  Náhle strnul. Zastavil se a zpozorněl. Na krku se mu zježily chloupky. Skousnul si ret a svaly na krku se mu napjaly. Zdálo se mu, že mu někdo funí na krk. Nebo to byla jen představa? Nezdálo se mu to ? bál se však otočit a vteřiny dál letěly. Nic se však nedělo, jen to funění nepřestávalo. Jen slabý závan větru, co ho lechtal na krku.

  Ale byl tu další problém. Vítr to určitě být nemohl. Nefoukalo. Tráva se totiž ani nepohnula. Mech se náhle začal jakoby propadat…Loki se rozhodl otočit. Udělá to. Tma, ticho a někdo za zády. Ta představa nebyla moc pěkná.

  ,,Hele“ rozhodl se otočit . Jeho hlas se nesl lesem a za zlomek vteřiny se vrátil jako ozvěna…Hele.

  ,,Jestli máš nějaký problém…“ nedomluvil. Hlas se mu při posledním slově roztřásl. A pak se otočil.

  V tu samou chvíli mu ale padl do oka proužek světla, který pronikl přes hustou clonu těch děsivých stromů, které se klátily ve větru. Ve větru ? Jakoby se nic nestalo. Mech se zdál být opět pevný. A svítalo. Konečně. Světlo.

 Ale bylo tu ještě něco, co si kvůli strachu neuvědomil. Úplně na to zapomněl. Ted´ si to však uvědomil. Už necítil žádné Pouto…byl na místě.

 

 

 (7) - Eliz

 

Kromě svíravého pocitu v útrobách měla Keya čas obdivovat rozmanitosti obřího lesa.

Zvenčí vypadal tajemně, ale uvnitř se z něj stalo místo překypujíc životem. Stačilo se do něj ponořit a věřit tomu, co člověk vidí. Svěží zelená tráva rašila odevšad doplněná barevnými květy. Vzduchem se neslo zpívání ptáků, švitoření lesních obyvatel. A všechno prolínala jemná skoro neslyšitelná hudba.

Ačkoliv srub a strom na mýtině vypadal víc než sešle, toto byl přesný opak.

Pouto postupně povolovalo s každým krokem.

Když zmizelo úplně, Keya si toho sotva všimla učarovaná okolím. Vypadalo to tu tak pohádkově…

Byla totiž na místě.

„Ty jsi ze světa lidí?“ zeptal se někde za Keyou.

Dívka se polekaně otočila a spatřila drobnou… vílu. Ano, opravdu to byla víla. Měla špičaté uši a na zádech jí vyrůstala dvě průhledná lesklá křídla…

„Já…,“ začala překvapeně, „ já jsem ze světa lidí.“

Nejdřív nechápala, jak se jí někdo může ptát na takovou hloupost. Vždyť odkud by jinak mohla být?

Ale s ohledem na to, že vedle ní právě stojí bytost, která zcela jistě neodpovídá lidskému světu, tato otázka přišla vhod.

„V tom případě tě někdo čeká. Neodkladně.“ Víla pokynula pořád zmatené Keye, aby ji následovala.

Co jiného mohla dělat? Chtěla vědět víc.

 

 

(8) - warca

Ozvěna

   Loki se zhluboka nadechl a zakřičel znovu do hlubokého lesa:,, Je tu někdo?“Třásl se po celém těle, měl hlad a žízeň. A k tomu byl v tom lese sám a necítil už ani pouto.

   ,,Nemusíš tak křičet…“ ozval se náhle za ním hlas. Loki sebou polekaně trhnula rychle se otočil. Do očí mu svítilo sluníčko a tak víc než postavu v plášti nerozeznal.

   ,,Kdo jsi ? To kvůli tobě jsem tu ?“ hlas se mu třásl a marně mžoural do sluníčka. Postava se pobaveně zasmála:,, Dalo by se to tak říct.“

   ,,Nerozumím ti !“ Loki svraštil čelo, ,,Mluv laskavě jasněji!“

   ,,Na jednu stranu jsi sem vlezl z vlastní vůle a na druhou jsme tě přivolali…Stejně tak i tak by ses tu ocitnul, protože je to tvůj osud. Jen ty …“

    ,, Počkej ! Ono je vás tu víc ?“ Loki se zamračil.

    Postava se opět zasmála, ale neznělo to moc pobaveně:,, Kdo jsme my? Koho to zajímá ? neptej se ! dozvíš se všechno v čas.Teď pojď za mnou….“

    Loki už už otevíral pusu k protestu, ale zarazilo ho zahřmění. Polekaně sebou trhnul. Když pohlédl na nebe, bylo zatažené. Ani si toho nevšiml. Stromy se klátily ve větru, který se také náhle zvedl. Les se zdál být opět strašidelný. Loki se otřásl: Jak rychle se mění !

   Konečně se mohl podívat na postavu v plášti. Pod kapucí zahlédl dvě doširoka otevřené oči a zděšením pootevřená ústa.

   ,, Co se děje ?“ zašeptal. Postava se konečně vzpamatovala a popadla Lokiho za ruku:,, Musíme pryč! A to hezky rychle! Poběž! Dělej!“

   Začalo pršet a kapičky bušily Lokiho do obličeje. V tom do stromu před nimi uhodil blesk. Loki zděšeně vykřikl….

 

 

(9) Eliz

Zvrat

 

Možná čekáte, že v téhle kapitole dojde k objasnění, co se to tu u všech všudy děje kolem mladé zmatené Keyi. Nechci vás klamat, ale pokud si vážně myslíte toto, nemohli jste se mýlit více.

    Zatímco dívka obezřetně s logickou nevěřícností postupovala za vílou, která by měla být správně jen v pohádkách, les kolem se začal stahovat a vlnit. Skoro jako by se svět rozmazal a prolnul s něčím jiným. Jako by to už nebyl jen jeden podivný svět, ale hned dva položené těsně na sobě.

    „Spojení,“ vydechla slabě víla a v očích ji zazářila naděje. Ale jen na chvíli, neboť neuběhlo ani pár vteřin a vše zas bylo normální. Teda, pojem normální tu situaci nevystihuje i za nejnormálnějších podmínek, ale tohle Spojení bylo vážně divné.

    „Co to bylo,“ zašeptala tiše Keya, jako by se bála mluvit nahlas.

    „To bylo Spojení, nebo – li Pouto. Naše světy se na chvíli propojily, protože někdo…“ Nic, větu už nikdo nedořekl, neboť tam nikdo už nebyl. Keya si úlekem uvědomila, že víla zmizela. Opustila ji? To je nepravděpodobné.

    Ale co hůř? Keya se ocitla zase osamělá v neznámém obřím lese vzdálená domovu. Vlastně rodiče musí trnout hrůzou, kde je. Ačkoliv si dívka přikazovala, že nezačne panikařit, strach byl mnohem silnější.

    Po chvíli se už jako smyslů zbavená váhavě rozeběhla, když se za ní ozval šustivý zvuk. Jak zvuk sílil, stále přidávala do kroku, až nakonec doslova letěla. Nevěděla, kam běží, protože neměla žádný konkrétní cíl, chtěla se jen dostat z noční můry, kde je obří les, mizící víla a naprosto samota.

    Keya netušila, jak dlouho běžela ani kam a kudy, ale dokud měla nějaké síly, prchala dál. Pak, v jeden okamžik, ale všechna zásoba energie došla a dívka se zhroutila na studenou a vlhkou zem. Už dávno nebyla v lese, místo toho se dostala na louku, kterou uprostřed protínala cesta lemovaná alejí.

    Když půjde na tu cestu, aspoň si bude připadat, že… Ani nevěděla co.

    Jediné, co mohlo být pozitivní, bylo, že louka žila. Zvířata, která snad vypadala normálně, vydávala rozličné zvuky. Tu a tam spatřila Keya nějakého motýla nebo

čmeláka. Zaposlouchaná do lučního orchestru se vyčerpaně posadila na kraj cesty. To, že je ztracená, bylo dost slabé slovo. Neměla ponětí, co se děje. Potřebovala, chtěla být doma, u rodičů…

    Slunce se pomalu sklánělo za obzor a barvilo oblohu do ruda a oranžova. Keya si nechala vyhřívat obličej posledními paprsky slabého slunce, když si uvědomila, že něco není v pořádku.

    Nad loukou se snášelo mrtvolné a přízračné ticho.

    Keya se otočila právě včas, aby spatřila tmavou postavou v kápi, která jako by se rozplývala na okrajích.

    S chvějícím hlasem ze sebe Keya dostala pouze: „Nezabíjejte mě.“