Ach, ta škola!
(deníkový zápis ze dne 15.9)
Tenhle článek nemá být negativní či depresivní. Popisuju jen to, co je.
Ach, ta škola! Je to vážně na hlavu. Pravda je tak, že jsem na nejlepší cestě dostat z toho všeho depresi. Jojo, děsně se mi po ní stýskalo. Je zvláštní, že čím víc je mi zle, tím víc se snažím okolí a hlavně cizí lidi přesvědčit o tom, že jsem úplně v pohodě. Asi to je v tomhle mém stavu normální.
Vezměme si jako příklad pondělí. Hned první hodinu nám na stole/lavici přistane písemka z organické chemie. Sice jsem se učila, ale... Samozřejmě zadání je asi tak stokrát (přeháním) těžší, než jsme dělali nanečisto, a aby toho ještě nebylo málo, přehlédnu podstanou část zadání. Prostě skvělý. To mě čeká "výborná" známka! Následně přijdou další dvě písemky, z nichž dokonce jednu očekávám, ale přesto nedokážu zabránit třem chybkám. O té poslední písemce nemluvě. Když se k tomu přidá i ta kupa úkolů, tak je toho na mě zkrátka moc. Nejradši bych se věnovala blogu, psala další kapitoly, ale škola mi to znemožňuje. Musím k tomu i připočítat zkoušky komorní hry na flétnu, protože již 18.9. nás čeká vernisáž v muzeu, takže pondělky a čtvrtky trávím v hudebce.
Dalším problémem, spouštěčem, či jak bych to nazvala, je ta vyložená pohoda doma. Ano, ano, rodiče proti mě opět zbrojí. Teď už je to sice lepší, ale minulý týden... Moje častá činnost byla, že jsem zalezla do pokoje a potácela se na hranicích šílenství. Dobře, abych byla přesnější, taťka je vůči mě celkem lhostejný, mamka však našla zvláštní zálibu v tom mě deptat. A jde jí to. Jelikož škola mě stojí dost sil, stačí málo, abych se zhroutila. No, jako vážně jsem uvažovala o tom, že někam zavolám. Opět jsem se o sobě dozvěděla spoustu pěkných věcí, které nebudu raději jmenovat. Ale jako slova podpory se to rozhodně použít nedá. Chápu, že můj bratr je první rok na osmiletém gymplu a má to těžký, ale nepotřebuje péči jak dvouleté batole. Za to já jsem zřejmě ten nejsamostatnější člověk na světě, kterýmu se prostě nemůžou koupit obaly na sešity, když se zrovna kupují i bratrovi. Mamka mě zřejmě tak hluboce nesnáší, že se mnou nevydrží v jedné místnosti. No, mohla bych k tomu napsat mnoho dalších věcí, ale nechce se mi to moc rozebírat. Už tak je to zlý.
A ještě do třetice. Mám vážně pocit, že mě pomalu, ale jistě opouštějí kamarádi. Začalo to drahým Honzou. Ještě před měsícem jsme byli nejlepší kamarádi. Teď mě ani nepozdraví. Důvod? Ten je úplně prostý. Našel si holku. Nebo možná ona jeho. Smutné na tom však je, že ještě před oním měsícem se dušoval (nechápu proč), že by si s NÍ rozhodně nic nezačínal. Myslela jsem, že to myslí vážně. Ale ejhle. Na táboře jsme byli takoví kamarádi, že se začalo šuškat, že se možná dáme dohromady (v tu chvíli mi tahle možnost přišla nepředstavitelná, prostě mi to do našeho vztahu nezapadalo). Teď mu nestojím ani za blbej pozdrav. Možná je zaslepený láskou, nebo jsem prostě tak nedůležitá, aby se mě obtěžoval pozdravit, což je slušnost, na které on dost lpí/lpěl. Místo toho si tady leze po holce, co do našeho společenství přišla teprve v březnu a zřejmě má v plánu vystřídat všechny "naše" kluky. Ok, pořád to je jejich věc, že se mají rádi a bla bla, ale pořád nějak nerozumím tomu, jak se mohlo naše přátelství takhle rozpadnout na kousíčky. Před měsícem bych to nepovažovala na možné. Ale pokud je zrovna nevídám, je to celkem v pohodě, ale když musím půlhodiny přehlížet to, že se k sobě tulí a já tam stojím pro ně neviditelná... Plus moje další drahá přítelkyně zřejmě zjistila, že už pro ni přestavám být zajímavá a tak raději kecá s někým jiným (př. s mojí další kamarádkou, která řekne i co neví). Ve škole se taky dost často ocitám úplně sama, protože s většinou třídy si nemám co říct a ten zbyteček se baví spolu nebo je někdy jinde. Možná ty lidi od sebe odháním sama. Některé. U Honzy to rozhodně neplatí. Aneb ony dvě pořád zatvrzele tvrdí, že to my s Bárou se s nimi nebaví, ale já mám trochu opačný pocit...
Světlými stránkami na tom všem je, že na pátek, sobotu a neděli pojedu do Polska za družební školou a budeme ubytovaní v polských rodinách. Strašně se tam těším, protože jsem takhle ještě nidky v cizích rodinách nebydlela. Těším se, vážně moc ♥♥♥. Pak se taky puštím do čtení Asyla. Vím, že se asi budu bát, ale zároveň jsem na knihu moc zvědavá. A nakonec mám v plánu zaslat do nějakých nakladatelství žádost o spolupráci oblasti recenzních výtisku. Už mám nějaká nakladatelství vyhlídnutá, přesto si ráda nechám poradit od vás, kdož máte se spoluprácí tohoto typu již nějaké zkušenosti. Ráda bych navázala spolupráci, protože by mě to mohlo posunout dál.
Byla jsem běhat, co bylo fakt skvělé! Sice jsem z toho byla zpocená jako myš, ale dodalo mi to energii - ať už tu fyzickou, tak i tu duševní. Nejkrásnější bylo to ticho. Zastavila jsem se a najednou si uvědomila, že slyším jenom vítr. Ach ♥
Jaké/jaké nakladatelství byste mi tedy doporučili?
A na závěr ještě jedná skladba z youtube. Mě osobně přijde, že je prostě plná naděje.