Vražda č. 5965

Vražda č. 5965

Pro tenhle tenhle deník, jak se zdá, jsem našla spoustu využití. Budu sem moc psát nikdy neodeslatený dopisy adresované tobě, Nate. Taky to bude mé malé útočiště před školou a pitomejma lidma kolem mě. No a na závěr sem taky budu popisovat úžasné způsoby mých sebevražd. Tak to by bylo.

    Jak začít dnešní den? Asi bych se ti, Nate, měla svěřit s mým totálně největším tajemstvím. Je ti, doufám, jasné, že i kdybych někdy v budoucnu měla příležitost, do očí ti pravdu neřeknu. Je to příliš bolestný tajemství na to, abych se ti s ním svěřila. I když jsi to ty.

    Nebo možná někdy ti ho řeknu. Nevím.

    Každopádně ve zkratce se každý večer zabiju a ráno se zase probudím celá ve své posteli nebo v posteli, která je zrovna po ruce. A to mě už jednou přivedlo do značných problémů.

    Asi se ptáš, proč, z jakého idiotského důvodu se jen tak zabiju. Ono tomu nejde dlouho vzdorovat. Je to něco jako sílící nutkání, které roste každou hodinou. Ráno je to dobrý, ale v pozdním odpoledni a navečer je to nesnesitelný. A tak zkrátka popadnu něco a zabiju se tím. A ráno jsem zase živá a zdravá.

    Fajn. To by stačilo. Myslím, že už zhruba chápeš, co to tu jde. Ale ani zdaleka nemůžeš pochopit mé pocity.

Ráno jsem udělala strašnou chybu. Teda udělala jsem ji už večer, ale… To je fuk.

    Prostě mě ráno probudil Mayin vřískot: „Tady je krev, v koupelně je krev. Mamííííí?“

    Vystřelila jsem z postele a vpadla do koupelny. Celkem pozdě, protože moje mamka už tam stála s rukama v bok a na můj vkus se tvářila příliš přísně.

   Aby sis, Nate, nemyslel, že jsem srab, ale v tu chvíli bych se radši viděla zpátky v posteli.

    „No, Kathyn?“ Každé mamčino slovo bylo jako prásknutí bičem.

   Sklonila jsem hlavu. Tohle chce výmluvu. Dobrou výmluvu. Teď by ses mi hodil. Vždycky jsi byl tak pohotovej.

   „Hm, pitomá menstruace,“ dostala jsem ze sebe namáhavě a snažila se vypadat přesvědčivě. Chápeš určitě, jak uboze ta výmluva zněla. Nicméně mamka je v těchto choulostivých věcech dost tolerantní.

    Proto nakonec je mým jediným trestem vydrhnout celou koupelnu.

Do školy jsem dorazila asi tak za tři sekundy osm. Jinak nic, totální nuda. Nora sice začala vyprávět o nějakých klukách z vyšších ročníků, ale upřímně jsem to pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým zase ven.

    Nějak nemám na kluky čas, protože se příliš zabývám svými sebevraždami. I když, abych byla upřímná, ty jsi pro mě začínal být něco víc, než jen praštěný kamarád.

    Při obědě si k nám sedla Stella a začala něco drmolit o úžasné párty. Ptala se, jestli půjdu taky. Samozřejmě, že nechci, protože se to bez tak protáhne dlouho do noci a já budu muset utéct domů a zabít se. Jenže pak mi došlo, že se z toho nevykroutím a v rámci zlepšení našich vztahů budu muset podstoupit čas od času nějakou oběť.

    „Tak pozítří v osm hodin u Vanessy doma,“ řekla ještě, než konečně zazvonilo na odpolední vyučování.

    O další vzrůšo se postaral kluk, kterej se představil jako Liam. No doopravdy se o to postarala Nora, která div neomdlela, když se náhle Liam zjevil vedle našich skříněk.

    „Čau,“ pozdravil nás. „Slyšel jsem, že jsi tu nová.“ Významně se podíval na mě a já prostě najednou vzpomněla na tebe, Nate. Jako bych tě skoro podváděla… Což je nehorázná hloupost.

    „Jo, už to tak bude,“ snažila jsem se o lehký tón. „Jmenuju se Kathyn.“ Rozpačitě jsem mu podala ruku a on mi ji stiskl.

    „Já jsem Liam.“ Nora vedle mě vydala nějaký zvuk, asi nervózní zachichotání, když si spolu podali ruku. Ta je teda pěkně na nic, když ji odvaří i jeden neznámej pitomec.

    „Jdete na tu párty?“ ptal se Liam.

    „Jasně, vždyť tam jdou snad úplně všichni,“ vložila se do toho Nora.

    „Tak to se tam uvidíme,“ dodal ještě Liam a zašklebil se na mě. Pak kamsi odklusal.

    „No, nebyl on boží?“ Nora se opírala o skříňku a tvářila se jak cvok.

    Zabručela jsem něco v tom smyslu, že úplně byl k sežrání a odklusala taky. Nora je fakt beznadějnej případ.

    Ach, Nate, kam jsem se to jenom dostala?

Teď leštím koupelnu. Už to skoro mám a pekelně mě z toho bolí ruce. A přitom mám pocit, že ta krev nechce dolů.

    Cítím to. Už to na mě jde. Ten dotěrný pocit, že se musím zabít. Naštěstí je zatím slabounký. V hlavě mi už nabíhá seznam možností, jak se zabít. Zkouším tomu vzdorovat. Musím myslet na lepší věci. Pohřbít to nutkání v sobě.

    Kolik je? 20:34

    Moc brzo. Do háje.

Už to nejde vydržet. Musím. V ruce držím nůž. Ale ještě chvilka.

    Sakra. Ne, myslím, že