I. kapitola

O 3 roky později

I.kapitola

Okouzleně pozoruji východ slunce. Rudý kotouč pozvolna stoupá mezi jemnými obláčky. Tolik mi to připomíná chvíle, kdy ještě byla Atiewa naživu – ta drobná dívenka, kterou vyhostili společně s dalšími sto čtyřiceti devíti osobami včetně mě.

    Teď už na tomto pahorku sedávám sama, ale skoro jako bych se vracela do minulosti. Často se Atiewu ohlédnu, chci se usmát, ale pak zjistím, že vedle mě nikdo nesedí.

    Když nás před třemi lety vznášedla vyložila za hradbami, nejdřív jsme jen ztuhle stála a s vytřeštěnýma očima jsem pozorovala tu prázdnotu a nekonečnost kolem sebe. Město bylo namačkané, aby se na co nejmenší prostor vešlo co nejvíc lidí, ale tady v divočině… Neměla jsem slov, byla jsem ohromená. Trochu jsem se i bála, že se v té nekonečnosti ztratím, že mě pohltí.

    Pak jsem pohlédla nad sebe. Vznášedla byla pořád nad námi.

Předpokládala jsem, že hned po vyložení pasažérů odletí zpět do města, ale přesto tu z nějakého důvodu stále byla.

   Ostatní lidi kolem se také začali vzpamatovávat z údivu. Někteří se zhroutili na zem a naříkali, zřejmě vyděšení svojí titěrností.

    Pak se ozval výkřik a kousek ode mě se jedna žena skácela na zem. Nad ní stál muž a z ramen té omráčené ženy strhával batoh, který si zřejmě naplnila zásobami z města (Hra nezakazovala vzít si sebou do divočiny pár věcí, stejně není šance na přežití). Tehdy jsem pochopila, že musím i s Atiewou zmizet, protože se strhne bitva o zásoby.

     Hra ještě neskončila.

    „Pojď,“ zaječela jsem na dívku a za ruku ji táhla pryč. „Pojď, musíme odsud pryč.“ Atiewa na mě nechápavě zírala a nechala se táhnout. Když se k nám přihnal muž s tváří zkřivenou šílenstvím a začal dorážet na náš batoh, pochopila. Zaječela a dala se do běhu. Kvapně jsem ji následovala. Všude kolem zuřily bitky, každý chtěl ukořistit něco pro sebe, aby měl větší šanci na přežití.

    Už jsem věděla na co ty vznášedla. Oni nás filmovali, naše první chvilky v divočině a následnou řež, která se nejspíš strhla pokaždé. Možná to dokonce vysílali ve městě pro všechny lidi. Moje matka! Bodlo mě u srdce.

    Nakonec jsme s Atiewou unikly bez zranění i se svými zásobami a vyčerpaně se zhroutily za jednou skálou, která se později ukázala jako velmi rozpadlý dům. Kolem jich bylo několik dalších. Zachránilo nás bleskové procitnutí a bleskový útěk.

    „To byla tvoje první Hra, viď?“ zeptala jsem se Atiewy. Zasmušile kývla, ale pak se usmála. „A podívej, stále ještě žijeme.“

    Její nezdolný optimismus mě brzy postihl taky. Ati byla jen o osm měsíců mladší a po chvíli jsme se skvěle skamarádily, což se předpokládalo, vždyť jsme byly v pusté nedozírné divočině. Musím uznat, že mě Ati dost držela. Vzájemně jsme se udržovaly ve stavu příčetnosti. Šance, že vás v divočině něco sežere, že umřete hladem či žízní, že vás něco otráví, je stejná jako ta, že jednoduše velmi rychle zešílíte.

    Divočina je nemilosrdná. Divočina vás stráví. Pohltí.

    Do první noci v divočině zbývalo ještě dost času a tak jsme se společně pokusily ujít co největší kus a nakonec se uvelebily v jednom k nepoznání rozbořeném domku a k večeři si rozdělily nějaké zásoby. Ukázalo se, že ani Ati nešla s prázdnou.

    V noci jsme chtěly držet hlídky, protože jsme se přesvědčily o tom, že ač jsou lidi civilizovaní, v divočině se promění v nemyslící monstra, ale nakonec jsme samou únavou usnuly.

    Nejdřív jsme vůbec neuvažovala o tom, že se budu snažit přežít. Proč taky? Tady za hradbami města vlastně nebylo pro co žít. Počítalo se s tím, že stejně brzo umřeme, jelikož jsme mimo města. Mimo bezpečí. Ale Atiewa se rozhodně nechystala umřít. Chtěla žít dál a naplno, o čemž mě přesvědčila v krátkém rozhovoru před spaním. Co na tom, že nejsme chráněni hradbami před zničeným, zpustlým, postapokalyptickým světem? Život jde dál.

    Ačkoliv naše odhodlání nenechat se divočinou pohltit bylo obrovské, ukázalo se, že i tak to bude dost obtížné. Zásoby nám po čase došly a my musely řešit problémy s potravou a hlavně vodu. Pitná voda by byla moc velký přepych. I tak jsme měly problém najít alespoň nějakou. Občas se nám podařilo něco ulovit. Ati se ukázala jako skvělá návnada a já měla zkušenosti s lovením krys potulujících se ve městě. Jenže lovné zvěře bylo málo a tak jsme po většinu času sbíraly různé kořínky a rostliny. Zatím nás nic neotrávilo.

    Boj to byl zoufalý. Častokrát to jedna z nás (spíš já než Ati) chtěla vzdát a ta druhá ji musela namotivovat k další existenci. Někdy jsem si říkala, že by bylo stokrát jednoduší prostě umřít, nechat divočinu vyhrát, ale Ati mě vždycky nějak ukázala, že je lepší žít.

    Hodně nás držely východy a západy slunce. Milovaly jsme to. Bylo to tak kouzelné. Divočina se v tu dobu stávala krásným místem. Ve městě jsme ani východy ani západy slunečního kotouče kvůli výšce hradeb nikdy pořádně neviděli. Dokonce jsem si oblíbila i ten pocit nesmírnosti, prázdnoty a ticha, který nás neustále obklopoval.

    Další vyhnané lidi jsme potkali jen jednou. Byla to čtyřčlenná skupinka ubohých a ztrhaných trosek, které přežívaly snad jen díky náhodě. Nechtěly jsme s Atiewou zabíjet, ale byli příliš dotěrní a, upřímně, smrt pro ně byla vysvobození.

    Ani nevím, kvůli čemu jsme dokázaly přežít my dvě s Ati. Proč se z nás také nastaly dvě bloudící ztracené trosky? Nevím.

    Zeptala jsem se na to Ati. „Protože máme chuť žít. Protože nechceme nechat vyhrát divočinu. Protože máme sebe navzájem,“ odpověděla.

    Jednoho dne nás čekal šok. Zase jsme společně lovily. Jenže takhle zvěř nám dala zabrat mnohem víc, byla vychytralejší a rychlejší. Málem zranila Atiewu, ale ta dívka byla opravdu hbitá.

    Když jsme ji konečně skolily a pořádně si úlovek prohlédly, vyděsily jsme se. Nevypadalo to úplně jako zvíře. Na to to mělo příliš lidské rysy.

    „Co to, sakra, jako je?“ zaklela jsem. Byla jsem dost šokovaná. Pocit, že jsem právě možná zabila člověka, mě drtil.

    Atiewa na mě pohlédla. „Možná to kdysi dávno bylo člověkem, ale divočina ho proměnila, udělala z něj zvíře,“ vysvětlovala. Dávalo to smysl. Takhle nějak bychom dopadly i my, kdybychom neměli vůli žít.

    Přesto jsme nebyly schopné se donutit odnést mrtvolu do doupěte a sníst ji. Nechaly jsme ji ležet tam, kde jsme ji zabily a vracely se do našeho obydlí.

    Pak přišly těžké časy. Jídla bylo málo. Několikrát nás přepadla smečka těch kdysi lidských tvorů. Musely jsme cestovat, utíkat jinam. Atiewa se něčím nakazila a málem umřela. Nastalo chladné období. Tehdy – hlavně když se Ati zmítala v horečkách – jsem na to byla psychicky špatně. Cítila jsem, že na mě divočina doráží.

    Ale i kdybych se chtěla zabít a vzdát to, nemohla jsem nechat Ati samotnou. Ona by mě také neopustila. Nakonec se i vyléčila a začalo se celkově dařit líp.

    Každé ráno jsme pozorovaly okouzlující východy slunce, držely se za ruce a dodávaly si sílu. Ati pro mě byla jako vlastní sestra, kterou jsem nikdy neměla. Říkala jsem si, že divočina není vlastně tak špatné místo. Máte ji celou pro sebe.

    A jednoho dne Ati beze stopy zmizela. Ráno jsem se probudila a vedle mě nikdo neležel. Nejdřív jsme myslela, že třeba jen někam vyrazila a vrátí se, ale čekala jsem marně. Několik dní. A Ati nepřicházela. Šílela jsem úzkostí, protože se přítelkyni muselo něco stát. Věděla jsem, že se jí něco stalo, protože by ode mě neutekla. Ne, to by neudělala.

    Ati se nevrátila ani po dvou týdnech a tehdy jsem už s jistotou věděla, že se nevrátí nikdy. Pravděpodobně umřela.

    Cítila jsem se opravdu osaměle, vyčerpaně, zoufale. Bála jsem se každého šustnutí. Skoro jsem nevycházela z domu, jen když to bylo nezbytně nutné. Příliš jsem nejedla. Chtěla jsem umřít. Jako Atiewa.

    Později mě začaly trápit pochyby, jestli Ati opravdu nakonec neutekla, protože jsem byla tolik nesnesitelná. Měla jsem se k ní chovat líp. Byla jsem příšerný parťák na přežití. Pořád jsem si stěžovala. Díky těmto úvahám jsem se cítila ještě hůř.

    Zároveň jsem věděla, že si mě divočina podmaňuje, tráví mě. Pak jsem si vzpomněla na toho zatracence, kterého jsme ulovili jako obyčejnou zvěř. Na smečky jemu podobné, na ty oživlé chodící mrtvoly, které se hnaly vytrvale za kořistí jako zvířata.

    Opravdu jsem chtěla skončit takhle? Divočina mě nezabije, to je na ni příliš milosrdné, nechá mě žít jako naprostou zvířecí trosku.

    Další ráno jsem se doplazila na vyvýšené místo. Vyčerpaně jsem se zhroutila na zem a přivřenýma očima zírala na zářící kotouč. Nějak mi to vlilo sílu do žil.

    Přežila jsem to. Ačkoliv jsem se cítila fakt mizerně, nějak jsem se protloukala životem dál bez Atiewy. Bylo to těžké, neměl mě kdo povzbudit, nikdo mi nemohl říct pár povzbuzujících slov v tu pravou chvíli. Nikdo nemohl dělat návnadu při lovu.

    Na druhou stranu jsem si říkala, že přežiju pro Atiewu. Ona by to tak chtěla.

    I přes veškerou moji snahu mě divočina pohlcovala. Stále víc jsem si připadala taková zvířecí. Bylo to jen otázkou času.

Tak takhle to bylo. Vzpomínám téměř každé ráno. I na ty smutné části. Udržuje mě to lidskou. Nebo spíš ve mně udržuje ten zbytek lidskosti, který mi ještě zbyl. Třeba maso už neopékám na ohni, ale jím ho syrové.

Vyruší mě nepatrný zvuk. Pochází zdaleka, ale ne z takové dálky, abych se necítila ohrožená. Vratce se postavím na nohy. Nejradši bych běhala po čtyřech, ale to nejde. To jsem si zakázala.

    Seběhnu z kopce a dál se kradu u země. Není pochyb, že ten zvuk pochází z mého současného doupěte. Vetřelec. Nějaká zpropadená svině se mi hrabe v mých věcech.

    Sotva stihnu uskočit za velký balvan, když se z domu vypotácí tmavá postava. Zatracenec.

    Popadne mě vztek. Nehorázný vztek. Proč by mě mělo okrást nějaké pitomé zvíře? Vyskočím a ženu se k zatracenci. Skočím na něj a strhnu ho sebou dolů. Zatracenec či-li stín, jak jsem ty stvoření pojmenovala, překvapeně zaskučí.

    Na nic nečekám, začnu ho mlátit a škrábat. Při tom vyju jako zvíře. Když si tuto skutečnost uvědomím, stín už má tvář na kaši. Pomalu se postavím, motá se mi hlava, a koukám, jak se poražený vyděšeně plazí pryč.

    Jsem zvíře.

    „To bylo působivé.“

    Úlekem nadskočím a pomalu, nevěřícně se otočím za hlasem. Je to už tak dávno, co jsem slyšela lidský hlas kromě toho mého chraplavého, když pojmenovávám věci kolem sebe, aby nezapomněla, jak mluvit. Nejdřív si říkám, že se mi to musí jen zdát, ale když v záři vycházejícího slunce spatřím vzpřímenou lidskou postavu, vím, že to není sen.

    „Neměl proti tobě šanci,“ poznamená osoba, podle hlasu to musí být muž.

    Přepadává mě strach. Co tu chce? Člověka, opravdového člověka, byť špinavého a otrhaného, jsem neviděla od smrti Atiewy.

    Muž udělá několik kroků směrem ke mně. Ucouvnu a zavrčím. Jako zvíře. Musím se chovat lidsky!

    „Co tu chceš?“ zeptám se obezřetně. Sleduji každý jeho pohyb, připravená kdykoliv se dát na útěk nebo zaútočit.

    Našlapuje opatrně, ví, že prudkým pohybem by mě akorát vyplašil.

    „Chci jen…“

    Dál už ho neslyším, protože se otočím a prchám pryč jako plaché lesní zvíře.

Hnala jsem se celou věčnost, až jsem nakonec zjistila, že mě nějaká vyšší

moc zavedla do onoho rozbořeného domu – prvního útočiště, kam jsme

se s Atiewou uchýlily.

    Sedím zhroucená na špinavé podlaze. Cítím se zmatená a rozervaná zevnitř. Bojím se, ale zároveň jsem naplněná jakousi nadějí. Jedna moje část chtěla slyšet, co mi ten kluk chtěl říct, toužila po společnosti jiného člověka, ale ta druhá zvířecí se bála, převládaly v ní instinkty.

    Nerozumím tomu, jak mi může jedno setkání se zástupcem lidské rasy udělat v hlavě nepořádek.

    Já nevím… Hlavu mám schovanou v rukách, myšlenky se mi hlavě motají, pletou, unikají mi. Pokouším se vzpomenout na život ve městě. Ale nedokážu si nic pořádně vybavit. Topím se v mlze. Co mám dělat?

   Po chvíli si začnu mlátit sevřenou pěstí do hlavy a dlouze kvílím.

   Kdo to byl? Co chtěl? Kdo to byl? Kdo to…

Probudím se a rozespale mžourám kolem sebe. Je noc nebo den?

    Musela jsem z toho všeho zmatku vyčerpáním usnout. Namáhavě se vyhrabu do sedu. Všechno mě bolí. Zakleju.

    A vzápětí prodělám skoro infarkt. Ten kluk tam stojí! V rohu místnosti a zírám na mě. Nikoliv hladově jako zatracenec, jen si mě prohlíží. Zaječím a hrabu se na nohy. Jsem vyděšená až do morku kostí.

    „Nech mě, nech mě, nech mě,“ drmolím pořád dokola. Pozadu couvám, dokud nenarazím do drolící se stěny. Nepřemýšlím. Prostě musím odsud ven.

    „Já ti nechci ublížit,“ říká ten kluk a zřetelně vyslovuje každé slovo.

    Chvíli na sebe jen zíráme. Vycukaná a roztřesená, rozedraná holka s rozšířenýma očima a klidný, vyrovnaný, byť ušmudlaný chlapec.

    Najednou udělá krok. Ten pohyb mě překvapí a vyděsí. Znovu. Otočím se a bez rozmyslu utíkám pryč. Za sebou slyším jeho hlas, jak na mě něco křičí. Nevnímám ho.

    Po několika hodinách se odvážím zpět do mého nejnovějšího úkrytu pro nějaké věci. Doufám, že zatracenec nenapáchal příliš škod. Mé přání je nevyslyšeno. Všechno v doupěti je rozházené a poničené.

    Normálně bych vrčela vztekem, ale tentokrát sebou praštím na zem a začnu nekontrolovatelně naříkat.

    Všechno se hroutí a ničí. Jsem zlomená.

    Nakonec se zvednu, popadnu několik věcí a vyrazím ven. Pomalu se začíná stmívat. Jdu bezmyšlenkovitě jedním směrem, netuším kam. Snažím se myslet na cokoliv jiného, ale do hlavy se mi neustále vkrádá obraz toho kluka. Je to jako zaseknutá smyčka. Pořád. Pořád. Pořád.