Vězněná

Vězněná

Praštila jsem ho prudce do brady, až mu hlava vyletěla nazad. Vztekle zasyčel a přitáhl si mě hrubě k sobě.

    Zazmítala jsem sebou, ale on byl silnější. Trhl mnou a, než jsem se zmohla na nějaký odpor, prudce mě políbil.

    Vyjekla jsem a ucukla. V návalu vzteku nad vlastní bezmocí jsem se mu zakousla do zapěstí.

    Zaječel a povolil stisk. Rychle jsem odklopýtala do rohu kopky, co nejdál od dozorce, který si mnul poraněnou ruku. Po tvářích se mi koulely slzy.

    „Ty mrcho,“ zachrčel, ale už mě nechal na pokoji. Vrhl na mě nenávistný pohled se slibem, že znovu přijde. Vzápětí zazvonily mříže o kámen a já tu v podzemí zůstala sama.

    Jeho doteky mě pálily na kůži jako rozžhavené těleso a z polibku se mi zvedal žaludek.

    A co víc? Já tu byla neprávem.

    Po chvíli jsem se zase uklidnila. Nemůže to trvat dlouho, než nějaký chlápek tam seshora v napudrované paruce zjistí, že tohle všechno je omyl a já jsem nevinná.

Když se onen dozorce vplížil do mé cely podruhé, zrovna jsem spala.

    Jakmile se mě však dotknuly jeho špinavé ruce, probudila jsem se. Chtěla jsem utéct, ale svíral mě pod krkem. Natolik pevně, že jsem okamžitě začala lapat po dechu.

    Nemohla jsem ani zaječet a z mého hrdla se dostalo jen přidušené zasípaní.

    Copak nechápal, že takhle mě zabije?

    „Teď budeš zticha, nebo ti uříznu prsty. Jeden po druhém.“ Jako výhružku mi ukázal úzkou lesklou čepel.

    S očima rozšířenýma hrůzou jsem přikývla. Jen ať mě pustí!

    Když jsem si myslela, že už je po mně, pustil mé hrdlo a dovolil mi jeden nádech, než přitiskl své masité rty k mým. Držel je tak dlouho, dokud se mi před očima nezačaly dělat hvězdičky.

    Pak mě začal hladit. Nesnažila jsem se bránit. Mám své prsty ráda.

    „Takové krasotinky je škoda,“ mumlal, zatímco prsty přejížděl po mém krku.

    Třásla jsem se. Kam až tohle zajde?

    Zavřela jsem oči. Pokud to mám snášet, tak se zavřenýma očima.

    Náhle mě dozorce pevněji sevřel. Cítila jsem jeho horký zrychlený dech, když mi vyhrnoval triko.

    Za mé prsty to stojí, připomínala jsem si pořád.

    „Cole, co tam děláš?“ ozval se náhle nějaký hlas.

    Dozorce ztuhl. S nadávkou upustil mé triko a začal se sbírat. Naposledy mě políbil a zmizel z mé cely.

    „Musel jsem jednomu vězni vysvětlit pravidla provozu,“ slyšela jsem ho říkat, než jeho hlas zanikl.

    Roztřeseně jsem se posadila a prohlédla si své prsty.

Když přišel potřetí, byla jsem připravená. V ruce jsem svírala obroušený kus kamene. Byla jsem připravená vraždit.

    „Půjdeš s námi, soudci chtějí znovu projít tvůj případ,“ ozvalo se nečekaně. „Asi jsi nevinná.“

    Rychle jsem se postavila. Jasně, že jsem nevinná!

    Za chvíli už jsem procházela chodbami vezení stále výš za svobodou. Ostrý kámen jsem ale pro jistotu stále držela schovaný pěsti.

    Již za pár hodin budu volná. Tím jsem si byla jistá…

    Jen nechápu, proč jsem si musela kvůli nějakému omylu tolik vytrpět.