Pulzující

Přesně takhle se teď cítím. Pulzující, zacelená, šťastná. Proměněná.

Asi poslední dva týdny jsem na tom byla hodně zle. Připadala jsem si zbytečná, úplné budižkničemu. Navíc existovali lidé, kteří mě v tom skvěle usvědčovali, okamžiky, které tomu nasvědčovaly. Doma to bylo hotové peklo. Nevím, kde se stala chyba, co bylo špatně. Ale vždycky, když se do mě rodiče pustili, tak už jsem se zmohla jen na pláč. Nebyla síla na odporování nebo hádku. K tomu se přidala i únava, neměla jsem vůbec čas naspat si pár hodin.

Takže si možná dokážete představit, jaká zátěž to pro mou psychiku byla. A já nevěděla, jak dál, jak zase být v pohodě.

Až jsem si ve čtvrtek během finálního zápasu ve volejbale ve škole uvědomila, že vlastně vůbec nechci domů. Ale šla jsem. Moc jiných možností jsem neměla. Pochopitelně odpoledne následoval obvyklý scénář. A když jsem tak zase ležela schoulená do klubíčka a polykala slzy, něco ve mě se zlomilo a já si řekla, že mu zkrátka napíšu, jestli by se mnou šel na chvíli ven. Cítila jsem, že se potřebuju někomu vypovídat a on bude ten pravý. Vždyť v neděli říkal, že k němu můžu kdykoliv přijít a pokecat s ním.

A bylo to. Sešli jsme se, sedli si na lavičku a... Trvalo mi strašně dlouho, než jsem se vymáčkla. Málem jsem se znova rozbrečela. Před ním! Věřte, že to by mi ani nevadilo. A pak jsem mluvila, řekla jsem mu, co se děje, o mých obavách, pocitech, jak jsem zlomená... Divím se, že jsem se mu takhle dokázala otevřít. V těhle věcech jsem totiž tak trochu uzavřená. Nemyslím si, že by řekl něco světoborného, ale byl asi tak tisíckrát lepší než nějakej učenej panák v kanceláři a slova od srdce dokázaly udělat mnohem víc. Svěřila jsem se mu i s věcí, o které jsem nikomu neřekla... On byl tak nekonečně pozornej, milej, dokázal utěšit pouhými slovy.

Pak jsme mluvili tak úplně o všem, na co zrovna přišla řeč. Jak byl upovídaný! Nakonec se ta chvilka protáhla na dvě hodiny (až jsem nestihla domluvu na tábor!). Postupně jsem roztávala, usmívala se víc a víc. Když jsme se pak zvedli, byla jsem už v pohodě, všechny ty špatný věci minulých dní odpluly pryč a já byla vážně moc šťastná. Pak mě ještě kousek doprovodil, to už jsem se usmívala jako blázen. Cítila jsem se, jako bych měla právě vzlétnout. Ještě křížek na čelo a rozloučili jsme se. Po zbytek cesty domů jsem asi vypadala jako zdrogovaná. Křenila jsem se na každého kolemjdoucího.

Od té doby se usmívám a prostě pulzuji hodně často. Proč? No, on má opravdu zajímavý a jednoduchý způsob, jak mě rozzářit, i když nás dělí dva kilometry.