Povídka o strachu

Inspiraci pro tuhle krátkou povídku, přesně 200 slov (myslím, že i s názvem, nikoliv s tímhle mým okecáváním), jsem nalezla na dnešní hodině slohu, kdy jsem byla donucená povědět něco na téma strachu. Výmýšlí se za pochodu. Pochopitelně to nebyla žádná sláva. Největší paradox na tom je, že jakmile jsem to něco doblekotala, napadla mě úplně geniální povídka, která by měla větší smysl. Pozdě. Tak jsem si alespoň řekla, že svůj nápad sepíšu a dám sem na blog, protože ho úplně nemůžu zatratit. S kamarádkou jsmese dohodly, že obě napíšeme krátkou povídku právě o strachu. Místo, kniha a část událostí jsou inspirovany mým skutečným životem.  

Povídka o strachu

Fascinovaně zírám na dozelena tónovaný obrázek dívky. Sedí na rozestlané posteli, svázaná svěrací kazajkou, hlavu odvrácenou ode mě. Tmavé vlasy jí spadají na ramena. Pohrávám si s myšlenkou, co kdyby se ta dívka otočila a pohlédla na mě. Zaječela bych a odhodila knížku? Nebo bych jen zůstala strnule zírat do jejích očí?

    Hodiny odbíjí půlnoc. Pečlivě knihu zavřu a odložím. Natáhnu se, zhasnu světlo a prudce zajedu po postele. Peřinu si přitáhnu až k bradě. Moje první noc v cizím pokoji. Pevně stisknu víčka, když poslední úder kostelního zvonu právě doznívá.

    Ticho. A pak začne hrát klavír. Klapnutí a pokojem se začne rozléhat pomalá jemná melodie, která postupně přechází v zběsilý tlukot do kláves. Po celém těle mi naskočí husí kůže. Do obličeje mi dýchne studený vzduch. Třesu se.

    Klavír vyloudí poslední nemelodický tón, který mi drásá uši. Rezonuje místnosti, až umlkne úplně. Klavírní víko zavrže a s bouchnutím se zavře. Prudce otevřu oči. Klouby na rukách mi zbělaly od usilovného svírání peřiny. Můj pohled je přitahován k jednomu místu.

    Tam vedle mě leží kniha otevřená na stránce se svázanou dívkou. A ta dívka se na mě usmívá křivým úsměvem a její mléčné oči na mě zírají.

Otočí se?