Rok 3001

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rok 3001

Pomoci z čisté solidarity a lásky? Hloupé, zbytečné, banální.

    Stejně jako všechny ostatní emoce.

    V tomhle moderním světě pro emoce prostě není místo. Zvláště v nukleární válce.

    Emoce jsou ilegální.

    Popotáhnu a zamrkám, abych zahnala slzy. Ráda bych zachránila toho muže, kterého právě prošpikovala laserová střela, ale na sítnicovém displeji mám jiné rozkazy.

    Postupovat dál proti nepříteli. Vraždit. Protože 4. světovou válku musí Západní Unie vyhrát.

    „Oddíle 5E, postupujte podél návrší, pak se stočte na jihovýchod a útočte!“ zařve mi protivný hlas velitele jednotky do malého sluchátka připevněného na levém uchu.

    Zabručím, že jsem zprávu viděla, a poslušně se kradu dál, i když bych raději utekla pryč.

    Mám trochu výhled a využiji to. Všude se to hemží drobnými bytostmi – lidmi nebo bojovými androidy.

    Androidů je tu podstatně méně, protože docházejí a výrobní linky nejsou schopné včas dodávat další. Proto také přišli na řadu lidi.

    Patřím do elitní jednotky „tichých zabijáků“, kteří mají nespatřeni proniknout co nejblíž k nepřítelově základně a zaútočit.

    Napravo mě vyruší nepatrný pohyb.

    Zaměřím se na to místo a čočka na jednom oku opatřená přibližovacím zařízením mi výjev zaostří.

    Leží tam schovaný nepřítel, dokonale maskovaný. A pozoruje. Pozoruje nás.

    Špeh.

    Povzdechnu si, natáhnu paži s kovovým náramkem a vystřelím jedinou dokonale tichou laserovou střelou. Ozve se zdušený výkřik.

    Už se neohlížím.

    Cíl – provizorní nepřátelský bunkr chráněný z jedné strany skálou – máme šikmo před sebou.

    Na sítnicovém displeji se mi mihne: ÚTOK.

    Dřív než tak stihnu učinit, uvědomím si, že jsme obklíčeni.

    Pravděpodobně jsem toho špeha zabila pozdě. Už stihl odeslat varování.

    Nechám úvah a zapojuji se do boje.

    Smysly zdokonalené různými technickými vymoženostmi mám napružené.

    Tělem mi koluje adrenalin.

    Zapnu audio příjem na maximum a text na sítnici mi říká jak postupovat.

    Hbitě se vyhýbám střelám, na které mě upozorní detektor vzduchu, a sama střílím jeden laserový paprsek za druhým.

    Už dlouho umím potlačit lítost, ale i přesto mě při každém skonu nějakého bojovníka, byť jen androida, bodne u srdce.

    Text na sítnici mi radí něco jiného, ale já se náhle zastavím.

    Jako by se bitva odehrávala za clonou. Jsem tu jen já v naprostém tichu. Otáčím se. Pozoruji. Jako bych se vznášela nad tím vším.

    Tohle je svět v roce 3001. Svět bez emocí. Svět ve válce.

    Ze zamyšlení mě vytrhne až prudká a nesnesitelná bolest ve stehně. Zapotácím se a se zachroptěním spadnu na zem.

    Svět se mi před očima rozmaže a já mučivě vnímám, že jsem bezbranná a brzy mě někdo oddělá úplně.

    Pak ale ucítím, jak mě někdo staví na nohy, podpírá mě a táhne mě do ústraní.

    „Brzo budeš v bezpečí,“ šeptá mi. „Podívám se ti na zranění. Mrtvých už je dost.“

     A přesto, i přes ilegálnost emocí, se najde někdo, kdo z čisté solidarity a lásky pomůže.

    S tímto vědomím se oddávám sladké náruči bezvědomí.