Pochopila jsem...

Pochopila jsem…

Nikdy jsem se nemodlila, nebyla jsem věřící a do kostela by mě nedostalo ani deset párů koní. Dost jsem si zakládala na image tvrďácké holky, holky bez citu, s kamenným výrazem, co poslouchá tvrdou hudbu a chodí většinou v černé. Uzavírala jsem se před světem do své tmavé skořápky a příliš jsem se s nikým nekamarádila.

    To bylo před tím.

    Ale pak máma dostala rakovinu.

    A všechno se změnilo.

…

„Tvé mamky je mi moc líto.“ Stála jsem u svého kola, připravená na něj naskočit a odjet ze školy domů.  Jenže copatá hnědovlasá dívka z vedlejší třídy mi v tom zabránila. Uvažovala jsem, jak se asi jmenuje. Možná Dana…

    „Tyhle řečičky jí moc nepomůžou,“ odsekla jsem na oplátku nevraživě.

    S Danou to ale ani nehnulo. „Já to moc dobře vím,“ odpověděla mi.

    „Co ty o tom můžeš vědět?“ Byla jsem otrávená, co nejrychleji jsem chtěla vypadnout ze školního pozemku.

    Dívce se v očích zaleskla bolest. „Můj brácha umřel na rakovinu před dvěma lety.“

    Ztuhla jsem a zrudla studem. „To jsem nevěděla,“ zašeptala jsem se sklopenou hlavou.

    „Ale na tom nesejde,“ pokrčila rameny Dana, „už jsem to překonala díky Němu.“ Ukázala palcem nahoru. Nechápavě jsem zvedla zrak. „Díky komuže?“

    Dana se na mě usmála. „Bohu, přece. Víš, co? Zkus si zajít dneska do kostela, věř, že se ti moc uleví.“

    Nekomentovala jsem to, jen jsem nasedla na kolo a jela domů. Do kostela? Blázní snad?

…

Doufala jsem, že se dokážu do pokoje dostat bez zpozorování. Mýlila jsem se.

    „Jak je, zlato?“ Táta stál v předsíni a starostlivě si mě prohlížel.

    „Jsem v pohodě,“ odpověděla jsem s povzdechem. „Já to zvládnu.“ A vyběhla jsem do svého pokoje.

    Pro tátu to muselo být strašně těžké, když jeho milovaná žena umírá. Všemožně se snažil mámu nahradit i ve věcech, ve kterých to po něm nikdo nechtěl. Vím, že jsem se k němu nechovala vždy nejlíp, ale děsně mě tím rozčiloval. Zavřela jsem se v pokoji a šla si dělat úkoly.

    Nakonec mi to nedalo. Asi hodinu jsem bez úspěchu zírala do sešitu dějepisu a myšlenkami se neustále vracela k Daně. No a co, řekla jsem si, jednou mě kostel nezabije. Skontrovala jsem čas a usoudila, že by nejbližší kostel mohl být ještě otevřený.

    „Tatí? Jdu na chvíli ven, hned jsem zpátky,“ křikla jsem u dveří. Táta vystrčil hlavu z kuchyně. „Zvládneš to?“ ptal se.

    „Neboj, tati, já nehodlám skočit pod vlak!“ Rakovinou přece všechno nekončí, že?

   Nasedla jsem na kolo a během deseti minut dojela ke kostelu. Zaparkovala jsem kolo a vešla dovnitř. Bylo otevřeno, ale nikoho jsem neviděla. Po špičkách jsem prošla až dopředu. Kostel byl zšeřelý, ale nebála jsem. Nejistě jsem si klekla do jedné lavice.

    Neumím se modlit!

    Za předpokladu, že tedy existuje nějaký Bůh, který mě právě poslouchá, jsem rozpačitě začala:

Milý Bože, já ani nevím, co tady dělám. Asi toho je na mě prostě už hodně a já nejsem tak tvrdá, jak si namlouvám. Ty jsi prý všemohoucí, takže asi víš, co se děje s mámou. Umírá… Myslíš, že bys to dokázal změnit? Vyléčit jí nebo tak?

Ještě chvíli jsem šeptala do ticha kostela, ruce jsem měla sepjaté. Netušila jsem, jestli jsem se právě náhodou nezbláznila, že věřím v něco neexistujícího, ale čím déle jsem tu tak seděla, tím vyrovnaněji jsem se cítila. Nakonec už jsem neříkala vůbec, jen jsem prostě brečela, jako už dlouho ne.

    Když jsem ale o hodinu později vycházela z kostela, bylo mi mnohem lépe. Cítila jsem se pochopená, část svého břemene jako bych přesunula na někoho silnějšího.

…

Středa znamenala návštěvy nemocnice a tím pádem mamky. Byla na tom momentálně tak špatně, že si ji raději nechali v nemocnici trvale, i když lékař sliboval, že brzy půjde zase domů. Návštěvy mi většinou zničily celý den. Dnes ne

    Táta mě chytil za ruku a společně jsme vstoupili do bílého pokoje. Máma ležela na lůžku a z těla jí vedlo miliony hadiček, měla kruhy pod očima a vlasů zas o něco míň. Obočí ji skoro zbělalo.

    „Zlatíčko,“ hlesla slabě, když nás spatřila. Přišla jsem k ní a jemně ji objala.

    „Co škola? Jak to doma zvládáte?“ ptala se.

    Povídali jsme si asi půl hodiny o všem možném, dokud máma nebyla natolik vyčerpaná, že ani neotevřela ústa. Na rozloučenou jsem jí stiskla ruku, táta ji políbil, ale myslím, že už spala.

    Jak jsem říkala, návštěvy nemocné mámy mě vždycky strašně rozhodily. Dneska jsem se cítila vyrovnanější než kdy dřív. Naopak táta na tom byl asi zle. Chytila jsem ho za ruku a zašeptala: „Máma to zvládne!“

…

Od té doby jsem do kostela chodila skoro každý den vždy tak na patnáct minut, někdy jsem se modlila, někdy jsem jen seděla a zírala do prázdna. Navzdory tvrzení lékařů se to s mámou jen horšilo. Já se ale nehroutila. Když už jsem myslela, že se z toho všeho

zhroutím, šla jsem do kostela. Z něj jsem odcházela silnější.

    Další týden jsem si připustila, že jsem asi uvěřila v Boha. Nevěděla jsem co s tím. Tak jsem si promluvila s Danou. Řekla, že u ní to bylo podobné. Moc mi pomohla a poradila. Řekla, ať se za to nestydím, nechám to ze sebe plynout. Že Bůh má ze mě radost. Před týdnem bych se mlátila do hlavy, nyní ne.

    „Kam chodíš každý večer?“ ptal se mě táta při večeři.

    Pokrčila jsem rameny a spolkla sousto špaget. „Do kostela.“

    Asi ho to dost překvapilo, ale nic na to neřekl. Jen kývl hlavou.

…

Máma umřela o dva týdny později.

    Jedno slunné odpoledne jsem přišla domů. Táta stál v kuchyni a zíral do prázdna. Oči měl opuchlé, musel hodně brečet.

    „Tati?“ upozornila jsem na svoji přítomnost. Otočil jsem a prudce mě objal.

    „Maminka je mrtvá,“ zašeptal mi do vlasů a tiše se rozplakal.

    Vytrhla jsem se mu a udělala několik váhavých kroků ke dveřím a pak se zastavila. Moje první myšlenka byla, že ji budu následovat. Skočím pod vlak.

    I když člověk žije v blízkosti smrti už dlouho a bere ji jako jednu z potencionálních možností, dokonce předpokládá, že přijde, i přes to všechno stejně není připravený na její příchod. A když si smrt vezme jeho blízkou osobu, i kdyby s tím tisíckrát počítal, stejně ho ta zpráva zdrtí.

    Ale sebevražda nebyla řešením. Místo toho jsem vzala kolo a jela jsem tam, kde jsem věděla, že mi On pomůže, byť je neviditelný.

    V kostele jsem seděla až do setmění. Střídavě jsem se pokoušela o modlitbu, střídavě jsem jen civěla do prázdna nebo plakala. Ale neustále jsem cítila Jeho přítomnost. To On mi říkal, že není konec, že život jde dál, a že se stane ještě mnoho dalších věcí, které budou stát za to.

    Věděla jsem, že se nechci zabít. I bez mámy to tady zvládnu.

…

Pohřeb se konal o pár dní později. Nehroutila jsem se. Brala jsem to jako životní zkoušku a chtěla jsem v ní obstát. Věřila jsem, že mamka na mě kouká tam shora. Umínila jsem si, že se dám co nejdříve pokřtít.

    Z pohřbu jsem se vracela jako někdo jiný. Jako ucelenější, pevnější a svá. Jako Boží dítě.