Docela psycho
(záznam z 17.6. 2014)
Upozornění: Pro V.... a E..... a trochu i B... (ale pro tu to vlastně neplatí). Pro vás je čtení tohoto článku pouze na vlastní nebezpečí! Pak se hlavně neurazte. Většinou se držím holých faktů a nehodlám kvůli tomu snášet další dávku ignorace!
Asi si říkáte: "Ale ne! Už je to tu zase!" Ano, musím přiznat, že je to tak. Opravdu tu je můj další deníkový zápis. Ale stejně si myslím, že pořád ještě není důvod panikařit. Třeba z mých řečí nepadnete :D
Kdybych teď měla popsat můj stav, vešlo by se to do dvou slov: psychická vyčerpanost. Bylo toho na mě za posledních pár dní zkrátka trochu hodně. Asi to vezmu chronologicky, abych se v tom všem neztratila.
Takže v pátek to bylo hodně ošklivé. Nemyslím si, že bych v tom byla zcela nevinně, ale více méně zcela náhle se se mnou přestaly bavit moje dvě kamarádky. Naprostá ignorace. Ne, že by mě to u té jedné (říkejme ji E) vadilo, vlastně skoro vůbec, i když i tak to bylo hnusné (aby taky ne, když se někoho na něco ptáte a on vám dá okázale najevo, že na vás totálně s... no
kašle). Ale hodně se mě dotklo, že mě přehlížela i moje spolusedící (té budeme říkat V). S kamarádkou (ta bude B) jsme byly nařčené z údajného spiknutí, které jsme neměli kdy zosnovavovat. Navzdory tomu všemu jsem si řekla, že se nebudu řídit jejich příkladem a nenaštvu se taky. Naopak jsem se snažila vypadat normálně a v pohodě (ale necítila jsem se tak). Když se mi pak ani nedostalo odpovědi na pozdrav. No, cítila jsem se dost mizerně... A ptala se proč? Obvykle se mi totiž nedostane vysvětlení, proč je na mě někdo naštvanej.
Je pravda, že V ve své ignoraci docela brzy polevila. Navíc jsme měli spolčo, což mě (více méně) zlepšilo náladu, i když občas jsem si připadala taková mimo kruh lidí. Vlastně za to, že se mi udělalo líp může Honza (došla jsem k rozhodnutí, že o něm budu psát jeho pravým jménem, protože ti kdo znají mě i jeho, stejně ví o koho jde, a ti kdo nás neznají, tak to neví i se jménem). Ale při pohledu na jeho úsměv, který je mířený na mě, bleskurychle roztaju.
Po sobotním uklízení jsem se cítila naprosto vyždímaně, navíc v neděli jsem byla hodně hnusně seřvaná od mého otce (včetně pár ran), nejspíš jen za to, že jsem byla celou neděli doma a otravovala mu tam vzduch (ve zkratce). Tehdy jsem myslela, že fakt popadnu rýč a půjdu se někam zakopat. Někam hodně daleko a navždy, ale byla jsem tak mimo a zoufalá, že bych ten rýč ani nenašla.
V pondělí se to s V a E zlepšilo jen hodně nepatrně, měla jsem pocit, že sourozenci V se na mě koukají jako na vraha. Naštěstí B byla v pohodě. A vzápětí to dopadlo tak, že si vlastně V a E myslí o mě, že já jsem ta, kdo ignoruje. Z toho tak nějak vyšlo, že jsem v záchvatu nekontrovatelnosti nad svým mozkem a tělem písla Honzovi, jestli by se mnou někdy nešel ven. Jako asi jo, i když vím, že z toho stejně nic nikdy nebude a je to zadušené už v zárodku, ale za pokus to stálo. Skoro.
Navzdory tomu všemu je mi teď ok. Jela jsem s mamkou a bráchou dneska do Brna, cestou zpátky jsme seděli v kupé mimo jiné i s docela pěkným klukem, který se tvářil v pohodě a dala bych se s ním i do řeči, kdyby tam nebyla mamka. Ale taky tam seděl /naštětí ne po celou dobu) strašně ufuněnej chlap, kterej lapal po dechu přímo vedle mě jako po maratonu a jeho manželka se ustavičně cpala sladkostmi. Málem jsem na ně zařvala. Ale jen málem...
Dobrý na tom všem je, že momentálně čtu Hon!!!!! a taky jsem se usmířila s otcem. Jo a taky děkuji všem, kdo se prokousali až sem.