2. kapitola

2. kapitola

Dívka, která vlastně byla skoro už dospělou ženou a jejíž jméno mi zatím nebylo prozrazeno, mě obratně vedla uličkami do bohatší čtvrti města. Do čtvrti honosných a obrovských rezidencí. Bydleli zde ti největší boháči Liuxu.

    Snažila jsem se nedávat najevo svůj obdiv nad domy, to je slabý výraz pro několikaposchoďové obry, a nad zahradami, které jsme míjeli, nicméně s očima doširoka otevřenými jsem se snažila pojmout krásu kolem sebe.

    „Tady by se mi líbilo,“ řekla jsem směrem k své průvodkyně. Nevypadalo však, že by jí okolí uhranulo jako mě. Asi byla zvyklá.

    Na konci ulice se tyčil dům, který převyšoval všechny ostatní.

    Sídlo Správce města.

    Dívka se na mě náhle otočila. „Jdi za mnou a nedělej nic, co by upoutalo pozornost,“ přikázala mi. Pak si mě ještě jednou prohlédla od hlavy k patě. „A udělej, u všech hvězd na nebi, něco se svým vzhledem.“

    Ta poslední poznámka mě trochu urazila, nicméně jsem spolkla jedovatou poznámku a opravdu se pokusila o úpravu.

    Dívka někam bez dalšího slova zmizela. Na rozdíl od původní ochotné aury v ní začalo probleskovat trochu podráždění.

    Trpělivě jsem vyčkávala asi pět minut, než se dívka vrátila zpět očividně spokojená sama se sebou. Pokynula mi, abych ji následovala. Při průchodu honosnými obrovskými dveřmi jsem se snažila být co nejmenší pod zkoumavým pohledem dvou vojáků.

    Dívka jim však něco řekla a je to uklidnilo.

    Jakmile jsme vstoupily do vstupní haly, sotva jsem potlačila zalapání po dechu. Jedním slovem. Nádhera.

    Všude kolem mě byly na stěnách pověšený tapisérie s výjevy odvážných hrdinů lovících draky, kteří zamořovali Oskandrii. Uprostřed toho všeho stála socha nejvyšší bohyně Lury v nadživotní velikosti. Klidně shlížela na příchozí, až jsem se pod jejím upřeným pohledem mimoděk otřásla.

    „Jmenuju se Jola,“ řekla dívka.

    „Co- cože? Jo, aha…“ Připadala jsem si jako korunovaný pitomec.

    „Já jsem Arianna,“ oplatila jsem.

    „Dobře, Arianno. Teď tě odvedu za Správcem na krátký pohovor. Je to takový jeho zvyk. Ale místo už máš skoro jisté.“ Zamračila se. „Tak nic nezkaz.“

    Věřte mi, že to jsem v úmyslu neměla.

    Následovala jsem Jolu po širokých mramorových schodech. Uprostřed nich se táhl rudý koberec, ale tomu jsem se prozíravě vyhnula, abych ho nezašpinila otisky bot. Už tak po mně musela zůstat na naleštěné podlaze cestička nepořádku.

    Jakmile jsme vystoupaly nahoru, před námi se otvíraly vyřezávané dveře. Za nimi jsem rozeznala pokoj tónovaný do růžové. Příšerně, nikdy bych si nic takové nenechala udělat. Ani kdybych na to měla peníze.

    Jola vstoupila do toho strašného pokoje, kde za stolem seděla brýlatá paní. Podívala se na nově příchozí a znatelně pokrčila nos, když pohlédla na mě. To jsem vážně tak odpudivá? Začínám o to dnes silně uvažovat.

    „Tato dívka Arianna jde se svolením Správce na pohovor,“ informovala Jola.

    Ženě, asi Správcově sekretářce, problesklo očima poznání. „Ach, to jsi ty. Nečekala jsem však takovou…“ Její další slova už jsem naštěstí nezaslechla, protože jsem opustila místnost a rázně dopochodovala do Správcovy kanceláře. Jinak bych té navoněné fifleně musela vrazit políček. Ať jsem sebeděsivější a sebeumazanější, ale trpět urážky a nadřazenost na mou osobu se mi nikdy nedařilo.

    Správce můj vpád trochu překvapil podle pozvednutého obočí. Nicméně přešel to bez poznámky a napřáhl ke mně ruku. „Jmenuji se Malwier, Správce města Liux, jak jste si jistě všimla,“ představil se a potřásl mi rukou, kterou jsem neochotně nastavila.

    „Ehm, tedy jsem Arianna,“ odpověděla jsem co nejzdvořileji. Něco na to člověku mě nenechávalo klidnou. Opatrně jsem zvětšila vzdálenost mezi námi.

    Pak Malwier si mého kroku vzad buď nevšiml, nebo nedal najevo, že si všiml. „Vy se tedy chcete…“

    „Mohl byste mi přestat vykat?“ skočila jsem mu do řeči. To bylo jednou věcí, která mě rozčilovala.

    Správce se na mě pobaveně podíval. „Neměla byste, omlouvám se, neměla bys mě přerušovat, když mluvím!“

    Ups. Právě jsem si uvědomila svoji chybu. To bych asi opravdu neměla, pokud chci to místo služebné. Omluvně jsem sklonila hlavu

    „Začínáš se mi líbit čím dál tím víc!“ pronesl pan Malwier zvláštním přítulným tónem. „Myslím, že tě přijmu.“

    „Vážně?“ otázala jsem se a přešlápla ve snaze neskákat radostí. Stejně jsem to na něm viděla, už když jsem sem vstoupila.

    „Ano,“ potvrdil Správce. „Teď se běž seznámit se všemi důležitými věcmi a s terénem, Jola se o to postará, a zítra tě budu čekat nastoupenou do služby.“

     Kývla jsem a vycouvala zpět do příšerného růžového pokojíku.

Zbytek dnešního dne byl jedním slovem namáhavý. Dvěma slovy namáhavý a vyčerpávající. Jola měla sice upřímnou radost z toho, že jsem přijatá, ale na druhou stranu nechtěla ztrácet ani minutu ničím, co by nezapadalo do instruktáže. Nejdříve mě zavedla části pro služebnictvo, kde jsem vyfasovala stejnokroj skládající se z šedé poněkud odrbané sukně do půli lýtek, bílé zástěry a šedé blůzy. Pak jsem byla donucena vydrhnout se dočista v malém lavoru se studenou vodou. Teprve pak mě Jola uznala způsobilou prohlídkou domu, abych se seznámila s bojištěm.

    Nechci říkat, že jsem úplně nedávala pozor, ale skoro tomu tak bude. Ačkoliv jsem se přímo nedostala do soukromých komnat pana Malwiera a jeho paní Správkyně, která se údajně momentálně zdržovala mimo sídlo, místnosti, které jsem viděla, byli překrásné. Všude bylo spousta zlata a stříbra, krásné předměty z cizích provincií Oskandrie, celý dům byl provoněný pro mě neznámou vůní. Z obrovského bohatství oči přecházely, takže jsem v závěru ani nevěděla, co se mi Jola snažila nacpat do hlavy.

    Když jsme sídlo prošly, začala mě Jola zasvěcovat do zdejších pravidel, které jsem povinna dodržovat. Dál mě seznámila s mými povinnostmi, které momentálně nebyly nijak velké ani důležité. Pokud se osvědčím, samozřejmě budu moci konat obtížnější práce.

    Zkrátka, když se stmívalo, měla jsem pocit, že mi asi praskne hlava množstvím informací. Jola mě při podávání večeře pro pány opustila, takže jsem zůstala v malé komůrce pro služebné (o kus dál byla komůrka taky pro služebníky) sama. Po dobré hodině se sem začal trousit personál domů. Každý si v ruce nesl misku s jídlem. Zakručelo mi v břiše.

    „Kde jste sehnali to jídlo?“ ptala jsem se. Odkázali mě do kuchyně. Po pár minutkách bloudění jsem kuchyni opravdu nalezla. U kamen tam stál poměrně silný rudolící se kuchař. Na moji žádost mi vydal taky jídlo – prý zbytky od večeře.

    „Ty jsi tu nová, viď“? otázal se. Kývla jsem na souhlas.

    „Tak to si dávej pozor na našeho pana Malwiera. Rád kouká po pěkných holkách. A ty jsi pěkná až dost,“ poradil mi spiklenecky. „Mimochodem jmenuji se Seveel.“ Vesele na mě mrkl.

    „Arianna.“ Jeho poznámka, že mi to sluší, mi docela pozvedla náladu. Asi jsem po koupeli opravdu prokoukla. I když z mě neznámého důvodu se za mnou muži vždy otáčeli víc. Ale Seveel vypadal jako milý chlapík, který se snaží jen zavést konverzaci a pomoct nové služce.

    Jen ta část o tom, že pan Malwier se otáčí za každou sukní, mě trochu zarazila. Vždyť má přece manželku. A ta kdyby se to dozvěděla, byl by z toho poprask. Ale koneckonců takový popis mi k mému nadřízenému konec konců sedí.

    Jídlo mi v rukách nebezpečně rychle chladlo, proto jsem

zanechala úvah a raději se pustila do jídla. Rovnou v kuchyni. Mezitím jsem si povídala se Seveelem, který mi vyprávěl nějaké veselé historky z dob, když sloužil u mořských vlků jako vrchní kuchař. Po dlouhé době jsem se zase upřímně smála. Také jsem k tomu měla důvod. Mám práci, jídlo, střechu nad hlavou. Třeba to chvíli i vydrží, než někdo přijde na to, že z nějakého zvláštního důvodu odvádím pozornost mužů od práce. Tomu nevěřím, že bych byla nějaká extra přitažlivá. Stejně mě ten majitel továrny chtěl vyhodit už dávno.

    Na svoji tvrdou slaměnou matraci, natěsnaná mezi stěnou a další služebnou jsem se skácela unavená, ale spokojená.