II. kapitola

II. kapitola

Když už je taková tma, že vidím sotva na krok, prostě si sednu na tvrdou holou zem a zadívám se na hvězdy. Nekonečnost tmavé oblohy poseté stříbrnými světýlky mi vyráží dech. Cítím se svobodně.

    Vím, že po mé pravé ruce je zvlněná a vysokou trávou porostlá krajina, která postupně přechází do mokřadů. Já se nacházím vedle prašné ztrácející se pěšinky.

    Oblohu pozoruji dobrou hodinu, dokud se do mě nedá opravdu nesnesitelná zima. Vím, že bych si měla najít nějaký úkryt, ale jsem tak vyčerpaná, že bych se ani nezvedla. Prostě se stulím do klubíčka tam, kde zrovna jsem.

    V noci se mi zdá, jak jinak, o Klukovi (pokřtila jsem ho tak, protože mě nenapadá lepší jméno). Ten sen musí pocházet z brzkých ranních hodin, protože, když se probudím, postupně svítá a bláznivý sen plný teorií, co je onen tvor zač, ještě doznívá.

    Rozespale mžourám kolem sebe a náhle ztuhnu. Přísahám, že úplně vidím, jak mě někdo tiše v úkrytu sleduje. Pak ten nepříjemný pocit ale odezní a já si říkám, že z toho všeho šílenství začínám být paranoidní.

    Přesto mám neustále nutkání se ohlížet za sebe. Později se o slovo přihlásí žaludek. Nemám náladu ani sílu shánět něco k jídlu, ale kručení je nesnesitelné. Opatrně proto sejdu z pěšinky a našlapuji ve vysoké trávě. Už jsem se stihla naučit, že se v takových místech skrývá možné nebezpečí. Hadi, štíři i stíny.

    Očima pátrám po poměrně vysoké trávě s červenými konečky, které jsou plné zrn a ty se dají docela dobře konzumovat. Mám štěstí. Najdu celý trs, rychle otrhám chomáčky i se semeny a s plnými dlaněmi se vracím zpátky na cestu. Jím za chůze, protože potřebuji být pořád v pohybu. Mám tak pocit, že se vzdaluji od toho záhadného kluka, všech nejasnosti i od podivných citů, které ve mně jeho přítomnost vyvolala. Možná, že když půjdu dost daleko, tak se mi z hlavy vytratí.

    Nastává neobvykle teplý a slunečný den. Jdu už několik hodin a pro změnu mě trápí žízeň. Před sebou mám tmavý les s možností nějakého potůčku.

     I když se prve zdálo, že je les blízko, musím jít ještě dlouho, než dorazím k prvním stromům. Mezitím si uvědomím, že se cítím neobyčejně osaměle. Možná to nebyl úplně nejlepší nápad utéct od toho kluka. Mohl mi třeba říct užitečné věci. Mohl mi sdělit, že existují i další lidské kolonie a města. Nebo mě mohl stejně jednoduše zabít.

    Pak si vzpomenu na Atiewu a zas je všechno v háji. Chce se mi vážně brečet, ale řeknu si, že dřív najdu vodu a pak si až pobrečím.

    Mám štěstí. Potok naleznu skoro okamžitě a voda v něm vypadá kupodivu docela pitně. Asi nakonec tenhle den bude dobrý. Po několika špatných dnech mám konečně právo i na jeden dobrý.

    Dlouze lokám chladnou a osvěžující vodu tak dlouho, dokud mi nezačne žbluňkat v žaludku a já se cítím těžká jako balvan. Ještě si naplním láhev, kterou mám ještě z města (musí být hodně kvalitní) a usoudím, že je čas vyrazit dál. Vlastně nemám žádný velký plán, co se životem dál. Nejspíš budu jen bloudit po světě. Jen tak.

    Ztracená v úvahách bezmyšlenkovitě kladu jednu nohu za druhou a trvá mi, než si všimnu, že něco špatně.

    Instinkt mi to řekne dřív než rozum a smyslové orgány. Pak mi vánek donese slabé vzdálené vrčení. Zatracenci.

    Strnu, neodvažuji se ani pohnout. Vyčkávám, naslouchám.

    Není pochyb o tom, že tam někde v lese je skupina několika stínů, kteří větří a snaží se zachytit můj pach. Ještě se tak ale nestalo, protože neslyším vítězný ryk a dusot nohou. Doufám, že nezafouká vítr, aby donesl moji vůni až k nim. Nic. Na stromech kolem se nepohne ani lísteček.

    Po dlouhé minutě čekání dlouze vydechnu. Zdá se, že nebezpečí je zažehnáno, dokonce už ani neslyším jejich mručení. Stačí, když se teď potichoučku vyplížím pryč…

    Pak mi ale do zad ostře zafouká vítr a pokračuje mezi stromy dál a dál až ke skupině zatracenců. Pevně zavřu oči a modlím se, aby mě nezaregistrovali. Třeba mě neucítí. Je to spíš zbožná prosba než reálná možnost. Možná bych měla utíkat už teď, probleskne mi hlavou, kdy přerývaně dýchám a napínám uši.

   Povšimnu si, že celý les podivně ztichl. Naskočí mi husí kůže. Znáte ty chvíle, kdy je ticho úplně ohlušující, řve vám do uší? Právě tohle je ten okamžik.

    Ohlušující ticho nahradí ryk plný hladu. Slyším je, jak se dávají do běhu, vyjí, neartikulovaně ječí. Představuji si jejich bledé, umouněné, ztrhané tváře, rty potřísněné krví a od nich odkapávající sliny hladu.

    To vše mi proběhne hlavou a teprve pak se dávám do běhu. Prostě se otočím a běžím náhodným směrem. Jediné, na co myslím, je útěk. Musím se dostat co nejdále do smečky zatracenců.

    Voda, kterou jsem před chvílí vypila, mi žbluňká v břiše a ztěžuje můj sprint. Stíny musí být poměrně daleko, ale jakmile je v jejich blízkosti kořist, jsou schopní běžet nepředstavitelnou rychlostí.

    Vyběhnu z lesa a uvažuji kam dál. Nejlepší by bylo někam zmizet, aby mě nenašly. Za sebou slyším přibližující se vrčení. Napravo vidím cestičku a zvlněné pláně porostlé vysokou trávou, odkud jsem přišla. Je to skoro jen rovina, rozhodně tam není kde se schovat. Rozběhnu se tedy nalevo. Jsem si bolestně vědoma, že už mě nechrání stromy, a proto vběhnu zpátky do lesa, byť mohu vlétnout stínům přímo do náručí.

    Přesto se zdá, že jsou někde za mnou a jdou po mých stopách. Vyjí a mručí nespokojeností, že jim kořist uniká. Já osobně se ale jako kořist necítím. Za tři roky strávené v divočině je moje fyzička na nejvyšší úrovni a nedělá mi problém běžet i několik kilometrů. Z vlastních zkušeností však vím, že stíny dokáží hnát až do naprostého vyčerpání. Mé čerstvoučké maso je pro ně příliš lákavé.

    Běžím už několik minut, možná čtvrthodiny a les pomalu řídne a

vzápětí skončí úplně. Pod nohama mi začíná vrzat písek a rostlin pomalu ubývá. Dovolím si otočit se. Stíny se zrovna vynořují z lesa. Ačkoliv jsem na začátku mohla mít náskok i šedesát metrů, teď mě a je dělí sotva dvacet pět metrů. Zatracenců je asi šest, možná víc, jsou to totiž pouhé šedivé šmouhy. Každopádně šest na jednoho by byl podle mě dost nevyrovnaný boj.

    V rychlosti přehlédnu kámen, který se mi postaví do cesty. Zakopnu o něj a nebezpečně zavrávorám. Vyjeknu a roztáhnu ruce ve snaze najít ztracenou rovnováhu, ale nakonec tvrdě přistanu na zemi. Pád je bolestivý, přinese mi několik odřenin, ale já se okamžitě zvednu a klopýtám dál. I když to všechno proběhne v několika sekundách, stejně to je obrovská ztráta na mém náskoku.

    V případě stínů jsou jen dvě možnosti. Utéct nebo bojovat a zemřít. A já se na tu druhou možnost zrovna necítím, i když mé chvíli přepadne touha to všechno skoncovat. Stačí se zastavit a během pár okamžiku bych byla na cucky. Ale běžím dál. Jak už jsem říkala, na smrt jsem přeci jenom moc mladá.

    Skupina krvelačných stínů mi teď doslova dýchá za krk. Cítím jejich ruce, jako mě chňapají jen několik centimetrů od mého těla. Ačkoliv začínám pociťovat vyčerpání a únavu, ještě zrychlím a protáhnu krok. Nestačí to. Zatracenci sborově zařvou a dál mě pronásledují. Přede mnou do výše tyčí zaoblené začervenalé pískovcové skály a já si nejsem jistá, jestli bych mezi nimi dokázala kličkovat.

    Pak si všimnu úžiny mezi dvěma horami, která se mírně svažuje dolů. Je to asi jediná jistá cesta, a proto prudce zabočím a zamířím k ústí kaňonu. Stíny zavyjí a podle dusotu vím, že také změnily směr a následují mě.

    Ještě několik kroků a jsem v kaňonu. Je užší, než jsem si myslela a skály s římsami po obou stranách zakryjí sluneční paprsky a já se ocitnu ve stínu. Vzduch se rázem ochladí. Sice teď musím dávat pozor, aby se náhodou neodřela o skalní stěny, které se nade mnou sklánějí, ale zároveň jsem si vědoma toho, že úžina ztíží pronásledování stínům. Budou muset jí po jednom a já mám větší šanci je vyřídit.

    Kaňon se náhle prudce rozšíří do jakéhosi kulatého tvaru a já si vyděšeně uvědomím, že jsem zaběhla do slepé uličky. Rozhlížím se kolem sebe a marně hledám únikovou cestu. Stěny skály jsou ale příliš kolmé a římsa je moc vysoko a já pochybuju, že bych se na ni dokázala vyškrábat. Nezbývá mi tedy nic jiného, než se otočit čelem k ryčícím stínům, které dobře vidí, že je jejich oběť v pasti a nemá kam uniknout. Já to tak vidím taky.

    Obezřetně sleduju ty vybledlé bytosti a pomalu couvám k zadní stěně. Nesmím dát najevo strach nebo udělat rychlý pohyb. To by si totiž vyložily jako povel k útoku.

    Couvám tak dlouho, dokud neucítím na zádech chladný kámen, a přitisknu se k němu. Teď už nemám kam jít. Sleduji jednotlivé obličeje popelavých kreatur, kdysi lidí. Všímám si, že se jim pod bledou a jemnou pokožkou jsou jasně vidět modré, nebo spíš šedé žilky křižující jejich vyhublá těla. Všech sedm (teď se dají krásně spočítat) zatracenců na mě upírá naprosto černočerné oči bez jediného náznaku bělma. Sliny jim samovolně kapou od úst.

    Nemám se čím bránit. Pomalu se sehnu, aniž bych spustila s příšer oči, a seberu ostrý kámen. Pak se zase narovnám a sevřu svoji provizorní zbraň v ruce. Bez boje se rozhodně nevzdám.

    Jeden ze stínů náhle zabručí. Povel k útoku, probleskne mi hlavou. Nemýlím se. Vzápětí proti mně vystartuje klubko čelistí, ostrých zubů a nehtů.

    Neartikulovaně zaječím a vrhám se proti nim. Usoudím, že pro jednou nechám všechno lidské chování kdesi za sebou. Abych je mohla porazit, musím se chovat taky jako zvíře. Je to smutné, ale je to tak.

    Rty se mi zkroutí do obludného šklebu plného hladu a já si v tu chvíli připadám jako jedna z nich. Sekám kolem sebe ostrým kamenem a volnou rukou škrábu ostošest. Nejdřív se snažím mířit, aby mé rány měly co největší efektivitu, ale nakonec sekám jen tak naslepo. Svět kolem mě se promění v jednu velkou šmouhu plnou rukou, nohou a cvakajících čelistí.

    Cítím, jak ostrý kámen zajel do něčeho měkkého a poddajného, až to odporně mlaskne. Jenže já se jen vítězně ušklíbnu, zranila jsem protivníka. Jenže když já bodnu jeden stín, vrátí se mi to třikrát.

    Do levé paže se mi zaseknou nehty a vyryjí tam několik hlubokých škrábancům, ze kterých začíná téct krev.

    Vůně mé krve zatracence rozdivočí ještě víc. Radostně zavyjí a na chvíli ustane drápání a sekání. Netvoři jsou opojení tou slastnou vůní čerstvoučké lidské krve. Využiji jejich chvilkového rozptýlení, vystřelím rukou proti nejbližšímu stínu a zasáhnu ho do měkké tkáně na krku. Nabroušené hrany kamene projedou kůží jako nic a zaříznou se hluboko do krku. Okamžitě stáhnu ruku zpátky a na obličej mi postříkají kapky horké krve. Zaostřím a všimnu si, že krev má podivně vybledlou a našedivělou barvu.

    Stínu se z hrdla vydere vzteklé zavrčení, které se rychle promění v chrapot a bublavý kašel a příšera na mě vyprskne hroudu krve.

    Uvědomím si, že ostatní zrůdy jsou zticha a nevěřícně zírají na svého druha, který poulí oči a v záchvatech kašle a křečích klesá k zemi. Odtrhnu od něj pohled a opatrně se protahuji podél skalní stěny. Nyní mám šanci na nenápadný útěk.

    Pokud by se mi povedlo dostat se až do úžiny, pak bych se možná dostala i ven, kdybych dostatečně sprintovala. Sice by mi to až tolik nepomohlo, ale aspoň bych byla na otevřeném prostranství. Raději mám kolem sebe prostor. Ne tenhle uzavřený ovál obehnaný vysokými stěnami.

    Udělám asi tři tiché kroky a nakračuji se na čtvrtý, když zraněná potvora padne na zem, několikrát sebou cukne, zalapá po dechu a se zakňučením zemře. Nějaký jiný stín do mrtvého kopne, ale když se nic nestane, pozornost se zase zaměří na mě. Ztuhnu uprostřed pohybu a zírám na půlkruh příšer, kterým doslova kapou sliny od úst.

    Měří si mě, jejich pomatené mozky uvažují, jak mě nejrychleji zneškodnit. Polknu, v ruce si přehodím svoji zbraň. Marně se snažím zůstat klidná. Zabila jsem už jednoho, povzbuzuji se tiše, zabiji i ten zbytek, to zvládnu.

    Jenomže jsem zabila jeden stín a za jakou cenu? Levá paže mě nesnesitelně bolí a hýbu s ní jen se značnými obtížemi. K tomu mě pálí i škrábance na nohách a na zádech, do očí mi teče pot. Opatrně zvednu ruku, abych z čela setřela slané kapky, a v ten okamžik stíny znovu zaútočí.

    Bezděčně vyjeknu a oženu se kamenem. Minu. A tahle chyba je osudová. Jedna z příšer mi zaryje prsty do trika a strhne mě na zem. Marně se snažím dostat zpátky na nohy, ale k suché půdě mě přišpendlí několik vyhublých těl a špinavých paží. Divoce sebou zmítám a ze rtů se mi dere zoufalý výkřik. Pokud okamžitě nevyskočím na nohy, jsem už teď mrtvá.

    Do lýtka se mi zakousnou něčí čelisti. Ovládnutá agónií se prohnu a vykřiknu bolestí. Odpovědí mi slastné mručení. Zrůdy vyhrály. Zavřu oči a zhluboka vydechnu. Do masa se mi zarývají zuby a nehty.

    Teď umřu, pomyslím si s kapkou lítosti. Moji mysl naplní ticho.

    A pak to ticho prořízne zuřivý výkřik a já jenom cítím, jak se mé poničené tělo zbavuje tíhy, která mě drží na zemi. Vzápětí už nevnímám žádné čelisti ani drápy, které by mi rvaly kůži. Pozornost příšer se musela přesunout na něco jiného. Jinou kořist.

    Moje mysl omámená bolestí se snaží poskládat obrázek toho, co se kolem mě děje. Pokusím se posadit a zamžourat proti ostrému slunci. Jak se zdá, zatracence jsem přestala zcela zajímat. Proč? Kdo je odlákal od snadné kořisti, jakou jsem byla já?

    Vidím postavu. Vzpřímenou postavu, která drží v ruce cosi dlouhého - pravděpodobně zbraň - a tou se prosekává směrem ke mně. Nechápu, proč to dělá a kdo to je. Jenže můj mozek otupuje neustále explodující bolest skoro z celého těla. Vím, že jsem ztratila hodně krve a ztrácím další. Před očima se mi míhají šedé a černé skvrny, až se mi z nich motá hlava, svět je podivně matný a pulzuje, barvy se promíchaly. Propadám se do temnoty.

    Poslední, co zaznamenám je nenávistný poraženecký řev stínů a pak celý svět ztichne a zčerná.