Milenka

příběh od Eliz

Vypsala jsem do příběhu své pocity. Úžasné odreagování.

Milenka

Seděla naprosto zničená, zklamaná a zrazená v temné kobce, do které ani světlo nepronikalo. Úzké zamřížované okénko nahoře bylo totiž natolik malé, že si ho člověk sotva všiml. Snad proto v uzavřené cele hluboko pod hradem tolik páchlo. Čerstvého vzduchu sem vcházelo pouze minimálně a každý nádech byl utrpením.

    Seděla tam stočená do klubíčka kvůli zbytkům tělesného tepla. Jistě nebyla v žaláři sama; slyšela nejmíň ještě dvoje další oddechování. Jenže to se zdálo vzdálené a kvůli černočerné tmě zde nebylo vidět ani krok, natož do protějšího rohu.

    Liara udělala životně důležitou chybu. Stala se královou milenkou. Nechala se k tomu zlákat pod klamným slibem finančního zajištění a blahobytu. Vše je však pomíjivé…

    Přesto nemohla říct, že by si několik týdnů strávených po boku a v posteli krále neužila. Právě naopak. Zažívala s ním slastnou rozkoš, téměř každý den se mísila s jeho vůní a teplem a zažívala okamžiky úplné extáze. Pronikla mnohem hlouběji, než-li ostatní, obšťastňovala krále svým tělem. Původně zatím stály peníze, pak se to však nečekaně proměnilo na opravdovou touhu. O to bolestnější byla zrada. Přišla nečekaně a rychle.

    Bohužel však dostatek vášně nechal stvořit nový život. Mladá Liara nyní nosila ve svém lůně dítě. Právě ono možná bylo příčinou zvratu. Nikdo nechtěl levobočka.

    Proto pro Liaru bylo čekání na popravu opravdovou trýzní. Věděla, že až se bude houpat na oprátce, dusit se a lapat po dechu, dítě se bude dusit s ní a dost možná zemře ještě dřív než ona. Na jeden hrozný okamžik ucítí, že miminku přestane být srdíčko a že ztuhne a zemře zcela nevinné.

***

Dny v žaláři ubíhaly hrozivě pomalu. Během doby čekání na smrt sem přibyli další dva odsouzenci. Jedním z nich byla i starší obtloustlejší žena. Ihned si všimla, že je Liara v těhotenství a dělala, co mohla, aby mladičké mamince pobyt ve vězení usnadnila.

    „Mladá dámo, musíte hlavně odpočívat,“ radila starostlivě a dala Liaře svoji celodenní porci jídla. Jen díky zdvojeným dávkám a starostlivé péči Liara přežila téměř bez úhony.

    Pak nastal den popravy.

    Do cely napochodovala skupina vojáků. „Všichni vstávejte,“ zařval ten nejvyšší a zcela nemilosrdně vyhnal vězně ven. Liara byla naprosto vysílená a jen s pomocí Kladiry – staré ženy – dokázala vyklopýtat z žaláře. Celou cestu po schodech nahoru musela spoléhat na Kladiřinu sílu, která ji v podstatě vytáhla ven.

    Venku je oslepilo ostré denní světlo. Na obrovském nádvoří se už shromáždil dav lidí. Spokojeně se poškleboval a posměšně si ukazoval na odsouzence.

    Kdyby tak tušili, pomyslela si hořce Liara a poslušně klopýtala dál. Uprostřed stálo vyvýšené pódium s pěti oprátkami mírně pohupujících se ve větru. Liaře se přitom pohledu udělalo zle a ucítila, jak se dítě pohnulo.

    Když Liaru bezcitně vytáhli na pódium, pozorně se rozhlédla kolem sebe. Její těhotenské bříško se už pěkně rýsovalo, ale nikdo s ní neprojevil soucit, lidé pouze lačnili po krvi a pořádné podívané.

    Pak její pohled zavadil o vyvýšená sedadla naproti šibenici. Ztuhla, když spatřila krále. Seděl tam a bavil se s nějakým šlechticem. Pak jako by si uvědomil, že se na něj někdo dívá, otočil se Liařiným směrem. Opětoval jí pohled a v očích se mu zaleskla slza. Skoro nepostřehnutelná, ale byla tam.

    Liara byla donucená surovým vojákem vystoupat nahoru a její pohled se stočil zase k oprátce. Tohle byl konec. Ona umře, dítě umře.

    Vzápětí ji někdo další vysadil na malou dřevěnou stoličku a přehodil ji provaz přes hlavu. Liara se ani nebránila. Všechno se podivně rozmazalo a rozostřilo, všechno bylo zpomalené a nesmyslné, až se Liara začala hystericky smát. Dav zahučel.

    Na scénu nastoupil kat v červené kapuci. Aby byla podívaná ještě působivější, utahovala se oprátka jednotlivým vězňům postupně. Jako první byl na řadě nějaký šíleně blábolící stařík, kterému chyběla půlka paže. Liara odvrátila tvář, nedokázala se dívat na mužovu modrající tvář. Dav šílel a ječel. Ozval se potlesk.

    Následoval další asi čtyřicetiletý muž. Přijal svůj osud klidně.

    Pak přišla řada na Kladiru. Usmála se na Liaru a jemně ji stiskla ruku. „Ty to zvládneš,“ řekla pevně a zavřela oči. Vzápětí už se houpala ve vzduchu, když jí kat odkopl stoličku.

    Liara nedokázala potlačit slzy. Brzy bude do Zahrady mrtvých následovat ona.

    „Zastavte to,“ ozval se silný sebejistý hlas. Liara překvapeně zamrkala. Lid utvořil cestičku, kterou rázně kráčel jen jediný muž. Král.

    Když vystoupal na pódium, rozhlédl se po nádvoří. Pak se otočil k Liaře a natáhl ruku. Jemně ji pohladil po tváři a věnoval jí pohled s ozvěnou dřívější vášně.

    „Ta dívka je těhotná,“ řekl davu. „Proto navrhuji, abychom počkali, až dítě porodí a teprve pak pokračovali s popravou.“ Tohle nebyl návrh, tohle byl rozkaz.

    Liara překvapeně zamrkala. Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. To bylo šílené. Milost od krále?

    Že to je pravda, se potvrdilo až v okamžiku, kdy jí kat nevrle strhl provaz z krku a odšoupl ji stranou. Liara se zapotácela, ale králova rychlá reakce zabránila pádu. Pak už jen jako omámená procházela davem s královou paží omotanou kolem ramen.

***

Doba těhotenství utekla až příliš rychle. Nyní si Liara vážila každého dne, každé drobné radosti i starosti, každé minuty ba i sekundy. Často se procházela po přírodě a obdivovala malebná zákoutí Sillarnie. Král se k ní choval příjemně a starostlivě, po dřívějších citech však zůstala jen slabá ozvěna.

    Pak se narodil Liaře zdravý chlapeček. Pojmenovali ho Sarian, což v Sillarnském jazyce znamenala ozvěna štěstí.  Musela plakat, když ho viděla, protože věděla, že její život je u konce.

    Poprava následovala o tři dny později. Probíhala tiše a v tajnosti, účastnil se jí pouze kat a na chvíli se tam objevil i král. Jedinou útěchou Liaře bylo, že Sarian je v bezpečí a má zajištěnou budoucnost.

    Kat utáhl oprátku, odkopl stoličku a Liara se už jen houpala ve vzduchu. Marně se snažila najít nějakou oporu v rozkývaném okolním světě. Vzduch jí zoufale rychle docházel a nemohla lapnout do dalším. Před očima se jí objevovaly rudé skvrny, které se postupně v černé a bylo jich stále víc, až Liara ztratila vědomí.

***

Liařiny smysly ohromila ostrá štiplavá vůně nějakého páleného koření. To už jsem v Zahradě mrtvých, pomyslela si zmateně Liara. Otevřela ztěžklá víčka a první, co spatřila, byl trámy podepřený dřevěný očouzený strop, ze které visely svazky koření.

    „Už se probrala, pane,“ ozval se nějaký ženský hlas a odpovědí byl vzdalující se klapot koňských kopyt.