Vražda č. 5966

Vražda č. 5966

O dnešní překvapení ses postaral ty, Nate.

    Zrovna jsem ležel a v posteli a užívala si poslední minuty, než zazvoní budík. Poněkud bezvadnou náladu mi zkazil fakt, že jsem začala uvažovat o pitomejch věcech. Probudím se každé ráno? Nebo se snad jednou zabiju a další den užse prostě neprobudím? Existuje nějakej maximální počet vražd, který můžu vyplýtvat? Nebo snad existuje jakýsi odpočet?

    Už dávno jsem se přestala zabývat takovejma otázkama, protože na ně stejně nemám odpovědi a nikdy je ani mít nebudu. Jasně, že tu bylo takový období, kdy jsem se mermomocí snažila najít odpovědi a vzorec v mém vraždění. Nenašla jsem vůbec nic. Jen jsem byla zoufalá, zničená a nejistá. Teda nejistá jsem pořád i teď, ale už né tolik, když jsem odsunula všechny dotěrné otázky do pozadí.

    Bolí mě z toho slohu ruka, měla bych se vrátit zpátky.

    Zrovna jsem se utvrzovala, že opravdu vstanu v 6:30, když na počítači problikls zpráva. Normálně na noc počítač vypínám, ale včera jsem to jaksi nestihla, protože jsem měla moc práce s vražděním se. Jo a tentokrát jsem si dala pozor, aby po mě nezůstalo moc nápadný krve. Nepotřebuji ze strany mamky i kohokoliv jiného podezření.

    Vyhrabala jsem se z peřiny a s nepříliš velkým nadšení se dopotácela k počítači. Na ploše bylo napsaný: Jeden přijatý e-mail.

    Zajímalo by mě, kdo může psát maily tak brzo ráno.

    Byl jsi to ty, Nate.

    Sesula jsem se na židli a nervozitou se mi klepaly ruce. Co bude uvnitř? Potřebovala jsem nádech a výdech, abych se uklidnila a mohla otevřít e-mail. Další nádech a byla jsem připravená ho číst.

Dobré ráno Kathyn,

    Promiň, že mi to trvalo dlouho, ale sehnat tvůj současný a funkční mail bylo těžší, než jsem předpokládal.

    Doufám, že se ti tam ve Filadelfii líbí a že sis našla nějaké kamarády. Ty ses vždycky držela tak stranou. Zkrátka doufám, že se držíš.

    Musí to bejt těžký, ale ty zvládneš, Kathyn.

    Vlastně jsem uvažoval o tom, že bych přijel. Nebo bys přijela ty k nám. Nebo bychom se mohli sejít napůl cesty. To je fuk. Jen mi je líto, že jsme se rozdělili rozhádaný. Nechci to tak, chci, abychom zas byli ti dobří staří kamarádi.

    No nic, ať máš dneska pěkný den.

    Když odepíšeš, nebudu se zlobit.

Nat

Najednou jsem si uvědomila, že brečím jako želva. To je teda pěkný, že mě dostane jeden mail. Přesně tohle jsem ti chtěla říct nebo napsat, Nate. Ale na rozdíl od tebe jsem na to příliš velký srab.

    Napíšu ti, to si piš, ale né teď. Musím si to promyslet.

    Jen, že ve škole z toho budu úplně mimo.

Ve škole se nic nedělo. Jen bláboly, žvásty, kecy učitelů. Všichni se připravovali na zítřejší Vanessin večírek, nemluvilo se o ničem jiném. Fakt nechápu, co na tom všichni vidí.Ještě budu muset získat mamčino svolení, abych tam mohla jít.

    Nora žvanila celou dobu jen o Liamovi, o tom klukovi ze včerejška. Já osobně nevím, co na něm vidí. Kromě toho si myslím, že koukal spíš víc a na mě než na ni, ale nechci jí kazit iluze.

Mamce volala babička, že jí není dobře, takže jsme sedli do auta a jeli za ní. Babička bydlí o dost blíž New Yorku, takže jsem si představovala, že mířím za tebou. No, nakonec vypadala docela v pořádku, jak stárne, tak se asi stává paranoidní. Vrátili jsme se docela pozdě a cestou zpět jsem se pokoušela o učení. Už mě začínalo přemáhat to pitomý nutkání, ale rozhodla jsem se ho ignorovat. Potřebuju se ještě učit a navíc ti odepsat. Nechci, abys čekal, aby sis myslel, že s tebou nebavím a vzdal to.

Ne, zatraceně. Nedám to, budeš muset počkat do zítřka, Nate, už nemám sílu, v garáži jsem našla provaz a lustr vypadá docela bytelně. Nevážím zas tolik, aby se mnou spadl. Promiň.