Prolog

Trvalo mi to dlouho, než se mi konečně povedlo usmolit alespoň ucházející prolog, takže ho tady teď zveřejňuji

Prolog

Nad pustou plání se volně v kruzích poletovali mrchožrouti a svým hlasitým krákoráním dávali najevo radost z hostiny, jež na ně čekala dole.

    Ještě před několika hodinami tato plán nebyla ničím zvláštní. Je obyčejný pustý kus země s kamenitým povrchem, skálami trčícími ze země, suchými trsy zežloutlé trávy a i sem tam nějakým stromem. Jen málokdy sem zavítala lidská noha, jen kvílící vítr byl stálým obyvatelem.

    To se nenavratitelně změnilo. Tato pláň se stala bojištěm pro dvě obrovská vojska, jež měla zcela odlišné úmysly a na své protivníky myslela s nenávistí.

    Přišlo sem ohromné množství lidí připravených se být kvůli svému ideálu, kvůli tomu, co považovalo za dobré a špatné. Ale ve vojskách byli i zrádci, kteří spatřovali pravdu v názoru těch stojích naproti.

    A to se stalo jednomu vojsku osudnému.

    Zazněly ostré rozkazy a hlasité výkřiky a tisíce mužů se vrhlo do válečné vřavy. Obě strany bojovaly urputně, každou chvíli však někdo padl. Vzduch se nasákl pachem krve, zvratku a vyvhrlých vnitřností. Ozývaly se výkřiky bolesti, námahy i strachu.

    Pak došlo k zradě a jedno vojsko bylo rychle utlačováno.

    I přesto se bojovalo do posledních sil, až pak najednou vše umlklo. Pláň byla poseta mnoha stovkami mrtvých těl a kromě občasného zasténání umírajících zde panovalo přízračné ticho.

    Jen dole u ohromného skalního výběžku trčícího nahoru jako hrot šípu ještě někdo žil.

    „Zrada bolí, ale nějak se vyhrát musí,“ poznamenal jízlivě stojící vysoký muž. Jedna jeho ruka visela bezvládně dolů a mezi brněním prosakovala krev, ale jinak se zdál nezraněn.

    Jeho protějšek na tom byl podstatně hůře. Svíjel se v křeči na zemi, z probodeného boku mu rychle vytékala krev a z úst se též vinula stružka této červené životu potřebné tekutiny. I přes všechnu bolest se donutil promluvit.

    „Kvůli své zaslepenosti a touze po moci jsi dnes zničil vše, co jsme spolu po staletí vybudovali,“ zachroptěl a vykašlal hrudku krve.

    Stojící muž se pouze zasmál. „Nikoliv, můj drahý příteli. Dnes přijde nová éra, nový věk, do kterého já vstoupím jako vládce všeho lidstva na této zemi.

     „Blázne,“ zavrčel umírající muž a vycenil zuby. „Jsi zaslepený hlupák, který…“

    Osudová rána přišla nečekaně. Náhle si ležící muž uvědomil kopí, jež mu trčelo z hrudi. Pohled se mu okamžitě rozmazal a obklopila ho temnota. Vnímal už jen smějícího se protivníka.

    „Ty jsi zaslepený hlupák,“ řekl on.

O kus dál dýchal ještě jeden voják. Jeho zranění sice nebylo smrtelné, avšak přesto byl odsouzen k smrti vykrvácením.

    Své okolí vnímal přes šedavou clonu, ale přesto si byl vědom rozhovoru mezi dvěma muži opodál. Jeden z těch dvou byl jeho pán, jemuž on odevzdaně sloužil. A jeho pán umíral.

    Po chvíli se ozvalo smrtelné zachroptění. Nebylo pochyb o tom, co se tam odehrálo.

    I když vojákovi každý, byť jen sebemenší, pohyb způsoboval neuvěřitelnou trýzeň, dokázal se vyhrabat do kleku a sebrat luk a šíp vedle něho.

    Do tohoto jednoho šípu vložil všechnu svou nenávist a bolest, jež nyní pociťoval. Tětiva slabě drnkla a šíp se vydal na cestu.

    Ano, našel svůj cíl. Zavrtal se hluboko do těla stojícího muže.

Onen muž okamžitě pocítil obrovskou vlnu bolesti valící se na něho. Neměl ani čas spatřit svého vraha. Zhroutil se na zem a zemřel a s ním i všechny jeho ambice a plány do budoucna.

    Hostina pro mrchožrouty začala.

Tehdy nastal konec. Konec jedné éry, konec zlatých věků. To, co bylo doposud, ztratilo nějak svůj smysl a hodnotu. Ze světa vymizelo něco důležitého. Nastal konec, ale i začátek… Temný konec, temný začátek…

                                                    … Začal Nový věk.