Pořádně velkej objev

Keiro (3. část)

Poté, co jsem Keirovi pořádně vyčetla, že za všechno může on (ale on si z toho zřejmě nic nedělal), jsem se odklidila do jednoho rohu místnosti a tam více méně potichu uvažovala o budoucích možnostech.

    Moc jich nebylo. Po chvíli k nám přišel vyzáblý hlídač a prohlásil, že náš případ se musí odložit, protože veškerá policie v Londýně je zaměstnaná hledáním nějaké teroristické skupiny tady ve městě. To mi přišlo přitažené za vlasy, ale nekomentovala jsem to.

    Byla jsem totiž celá žhavá strávit ve sklepení co nejvíc času s naším milým Keirem.

    „Máš nějaký plán?“ zeptal se po pěti minutách.

    Už jsem se dokázala trochu uklidnit, takže jsem vyrovnaně zavrtěla hlavou. „Ne. A co ty?“

    „Já bych prozkoumal terén,“ prohlásil a v očích se mu šibalsky zablesklo.

    Neměla jsem námitek. Víc jsme stejně dělat nemohli.

    Vyrazila jsem do jednoho rohu a upřeně jsem ho zkoumala. Zkoumala… Zkoumala… A nic. Ten roh vypadal stejně jako zbylé tři. A pak, když už jsem se odvracela, zahlédla jsem nerovnost. Úzkou temnou linku v betonu.

    Přejela jsem rukou po spáře. Byla tam. Kopírovala jsem křivku. Získávala tvar obdélníku. Dveře?

    Tak počkat…

    „Keiro,“ zavolala jsem tiše a málem padla strachy, když se znenadání zjevil vedle mě.

    „Vidíš?“ otázala jsem se a ukázala na linku. Přikývl, napřáhl se a kopl. Dveře (opravdu to byly dveře) k mému podivení prostě vpadly dovnitř.

    A to jsem si myslela, že toho ničení už pro dnešek bylo dost.

    Za dveřmi se rozprostírala tma. Pohotově jsem sáhla do batohu (ne, nesebrali mi ho) a vytáhla mobil. Stačil na osvětlení tři kroků, ale hned jsem vycítila rozlehlý prostor.

    „Hu-úú,“ zakřičela jsem a ozvěna mi to mnohonásobně vrátila.

    Keiro šmátral po zdi. Ozvalo se cvaknutí a pak se váhavě rozsvítila světla.

    Zalapala jsem po dechu, což, myslím, byla přiměřená reakce. Před námi se objevilo úzké točité schodiště a za ním… opravdu veliký a rozlehlý prostor. Velký asi jako fotbalové hřiště.

    Zasmála jsem. „Tuším, že o tomhle zaměstnanci muzea nevědí.“

    Keiro se zatvářil trochu vyděšeně, ale jen na chvíli, takže se mi to jenom zdálo, a pak seběhl dolů po schodech. „Pojď, rozhlédneme se tu. Cítím tu Klíč.“ Měl už zase ten svůj sebevědomý výraz.

   Netušila jsem, jestli se dá Klíč cítit, ale následovala jsem Keira dolů.

    Páni, tu bylo všelijakých artefaktů. Raději jsem se držela s Keirem, protože jsem měla strach, že se sobě navzájem ztratíme. A to bych nerada. Docela mi přirostl k srdci.

    Proplétali jsme se uličkami. Zatímco Keiro šel za jasným cílem, já zkoumala různé předměty. Pro historiky a archeology ráj.

    „Tady to je,“ prohlásil náhle Keiro. Odtrhla jsem pohled od sarkofágu a podívala se směrem, kterým ukazoval jeho prst.

    Ve skleněné vitríně ležel stejně skleněný Klíč. Do teď jsem pochybovala o Keirově opravdové existenci, ale ten Klíč mi dokázal, že vážně neblouzním. Vypadal úplně stejně jako na obálce knihy Inkarceron.

    Na realitu mi to ale připadalo trochu podivné.

    „Takže máme Klíč a vrátíme se zpátky, počkáme na dozorce a řekneme jim o téhle hale a oni nás pustí,“ chopila jsem se slova.

    Keiro se samolibě usmál (byl hrdý, že našel Klíč). „Až na jednu drobnost. Než se dostaví policie, už budu dávno pryč,“ oznámil a já zalapala po dechu.

    „Chceš mi naznačit, že ufrkneš s Klíčem zpátky do budoucnosti (Inkarceron se odehrává v budoucnosti) a mě tu necháš?! Mám na nalezení podíl!“ Moje slova mi nahnala krev do tváří. Chovala jsem se jak zamilovaný blázen. Jasně, že mě Keiro opustí…

     K mému podivení si odpustil jedovaté poznámky a chytl mě za ruku. „Neber si to osobně,“ utěšoval mě. „Teď se vrátíme zpátky do sklepa a tam se uvidí.“

    Vrátili jsme se zpět. Cestu jsem si nepamatovala, ale Keiro zřejmě ano. Ani jsem si neuvědomila, že mě celou dobu držel za ruku. Došlo mi to, až když mě pustil.

    „Takže,“ nadechla jsem se.

    „Vrátím se zpátky, teda spíš dopředu. To musíš pochopit. Tady jsem jen kriminálník, prozatím, a tam jsem jeden z nejvýznamnějších lidí světa, brácha Finn je královský synek a tak.“

     „Jo, jasně,“ přikývla jsem nepříliš přesvědčeně.

    „Mám Klíč a Portál můžu otevřít asi všude. Bude to tak lepší. Asi bych nemohl spát u tebe v pokoji.“ Usmál se.

     Tak v tomhle jsem s ním výjimečně souhlasila. To by doma neprošlo.

    „Strašně rád jsem tě poznal,“ prohlásil náhle rychle Keiro a objal mě. To mě tak rozhodilo, že jsem se jednoduše zapotácela a málem poroučela k zemi nebýt Keirova pohotového zásahu.

    Jen nerada jsem opouštěla jeho hřejivou náruč, ale čas se kvůli tomu nezastaví.

    Pak už jsem Keira jen sledovala, jak cosi zády ke mně kutí a bylo mi do breku. Nevěděla jsem, že se tu rozbrečím. Nejsem citlivka, ale on mi prostě přirostl k srdci. O to víc, že byl literární postavou.

    Keiro se ke mně otočil. „Třeba se někdy vrátím, jsi vážně fajn (to bych neřekla), ale zatím čau,“ rozloučil se.

    Chňapla jsem ho za ruku, ale tam ruka mi vyklouzla, rozkouskovala se a zmizela. Poslední, co jsem viděla, byla Keirova usměvavá tvář.

    Tak a teď už jsem brečela jako želva. No úžasné.

Hlídači s policií přišli za chviličku, takže jsem si ani pořádně nestihla užít svého žalu. Nejdřív mě chtěli zatknout, pak se ptali, kde vězí ten kluk (při téhle otázce jsem se zatvářila tak žalostně, že mě jeden policista začal utěšovat). Všechny otázky zmizely v okamžiku, kdy jsem jim řekla o fantastickém nálezu podzemní místnosti. Nakonec se ze mě vyklubal hrdina, kterému všichni poděkovali za úžasný a nevídaný nález. Po pár dalších otázkách ohledně místnosti mě propustili do školy a dokonce mi napsali omluvenku, což se dost hodilo.

Tak jo. Už je to pár dní od skvělého dobrodružství s Keirem. Nějak ani nevím, zda jsem si to nevysnila, ale chci věřit tomu, že to je realita. Dokonce jsem si načrtla Keirův obličej a vystavila si ho na poličku. A pořád doufám, že opravdu dodrží slib a někdy se zas vrátí.

    Zítra jsem pozvaná na slavnostní otvírání nového podzemního sálu v Britském muzeu, který jsem sama našla. Ach jo, už se těším, jak mi tam všechno bude Keira připomínat.