Zasněžený...

Zasněžený…

Stopy ve sněhu

(povídka o strachu)

Anne stála uprostřed lesa se svěšenou hlavou. Jindy by si tichou krásu zasněženého lesa užívala plnými doušky, ale nyní byla vystrašená.

    Luk k ní popošel a nemotorně ji objal. Jindy by se Anne jeho nemotornosti zasmála, ale teď byla vděčná za jakoukoliv ochranu, byť byla k ničemu. Položila mu hlavu na rameno a roztřeseně zašeptala: „Ten sen… vrátil se.“

    „Nemáš důvod se bát,“ odpověděl Luk, ale náhle se prudce odtáhl. Anne se popleteně rozhlédla.

   Kousek od nich stál Tom. Zcela neslyšně se k nim přiblížil. Soudě podle jeho vylekaného výrazu a přerývaného dechu se muselo něco vážného stát.

    „Co…,“ začal Luk, ale Tom ho přerušil.

    „Pojďte,… pojďte za mnou, je to hrozné,… musíte… musíte to vidět!“ drmolil nesouvisle a táhl Anne za ruku.

    Jeho vylekanost její pošmourané psychice nijak nepomohla, ale šla za ním.

    Tom je dovedl hlouběji do lesa a ukázal na bělostný sníh na zemi.

    Něco tam bylo… Krev. Rudé kapky čerstvé krve.

    „Vede to dál,“ poznamenal Luk. „Měli bychom zjistit, čí krev to je. Třeba je někdo zraněný. Musíme mu pomoci!“ Jeho typická touha zachraňovat lidi kolem sebe.

    Tom s doširoka otevřenýma očima přikývl.

    Anne začala škemrat: „ Ne, Luku, nech to být, kašli na to!“

    „Bez nás třeba umře,“ přitvrdil Luk a pevně se zadíval Anne do očí. Našla jeho ruku, sevřela ji a kývla.

    Postupovali lesem. Krvavá stopa byla na sněhu stále zřetelnější. Anne se tiskla k Lukovi. Jindy by přímo dychtila po čemkoliv, co zavání dobrodružstvím, ale nyní byla paralyzovaná děsivým snem.

    „Podívejte!“ vyjekl náhle Luk a ukazovala prstem před sebe.

    Na okraji hustšího porostu stál napůl zasněžený starý srub. Stopa z krve vedla přímo k němu. Ať už krvácelo cokoliv, bylo to zde.

    Luk vykročil k dřevěnému domku. Anne s Tomem ho stísněně následovali.

    Nejdřív Luk klepal na dveře a dovolával se, ale nikdo neotevíral. Anne by přísahala, že ve špinavém okně zahlédla dvě rudé oči. Lekla se a vyjekla, až spadla na zadek.

    Luk se na ni nechápavě podíval, ale Anniin výraz ho přinutil přitáhnout si ji jemně k sobě. „Nepanikař,“ zašeptal.

     Znovu zaklepal, a když nikdo pořád neotevíral, prostě se zapřel do dveří a se skřípotem je otevřel.

    Na trojici se vyvalil zatuchlý vzduch a spousta prachu. Když se Anne rozkoukala, začala nepříčetně ječet. Vevnitř se válely napůl seschlá a obraná zvířecí nebo dokonce i lidská těla.

    Její noční můra ožívala…

    Dostávala hmotnou podobu.

    Tom zařval a pozadu začal utíkat.

    Luk o pár kroků ucouvl a pevněji sevřel křičící Anne.

    „Co to, sakra, je?“ zaklel zděšeně.

    Cosi v rohu tmavé místnosti, do které viděli, se něco hnulo a zasyčelo. Anne zahlédla šedou postavu a záblesk krvavě rudé.

Zvědavě jsem otevřela malá dvířka a nakoukla dovnitř. Na chvíli mě oslepil prach. Když jsem se pak rozkoukala, spatřila jsem těsně před sebou rozšklebenou lebku a nad ním šedou syčící postavu s rudýma nenávistnýma očima…

Anne se zapotácela a zhroutila se Lukovi do náruče. Omámeně se pokoušela postavit se na vlastní nohy, když šedá postavička s překvapivou rychlostí a hbitostí zaútočila. Skočila na překvapenou Anne a společně s Lukem je porazila na zem.

    Luk se začal okamžitě hrabat nahoru, ale postavička mu přitlačila špinavým pařátem hlavu hluboko do sněhu, že musel nosem rýt v zemině.

    Anne oslepená hrůzou přestala ječet. Zavřela oči a zabořila hlavu do Lukovy bundy.

    Kdyby věděla, že sen je varování…

    Náhle se ozvala rána a nestvůra se bezvládně odkulila stranou. Nad dvojicí se skláněl doširoka rozkročený Tom s klackem v rukách. Oči měl vytřeštěné hrůzou, ale když zjistil, že stvůru skolil, slabě se usmál.

    Anne objala Luka a rozplakala se. Snad štěstím. Bylo to jako přívalová vlna.

    Tom se nervózně ošil. „Pojďme, prosím, odsud pryč.“

    Luk se s Anne vyhrabal konečně do stoje. „Máš pravdu, pojďme z tohohle prokletého místa pryč, to stvoření se může probudit.“ Kupodivu se z prožitého šoku rychle oklepal.

    Společnými silami klopýtali pryč z lesa, brodili se sněhem a všichni si oddechli, až když měli les a srub plný krvavého tajemství za sebou.

    Anne se zhluboka nadechla. „Tohle byl ten sen, bylo to varování,“ pronesla do ticha.

    Oba chlapci se na ni podívali.

    A to byl jen začátek.