Ozubená tlama... Charybda?

Ozubená tlama… Charybda?

Tak a teď už toho mám vážně plné zuby!

Nejdřív jsem lítala, což by možná nebylo až tolik hrozné nebýt toho, že po letu z dvou set metrů jsem si pořádně natloukla a zamotala se do padáku a v tom jsem musela běžet snad kilometr s rozzuřenou bandou nestvůr se slintající psí hlavou v zádech.

    Pořád ještě dobré. Ty nestvůry totiž viděly asi jako moje babička bez brýlí, takže jsem docela dobře unikala.

    Jenže pak nastal první pořádný zádrhel. Ne, ty nestvůry to nebyly. Přede mnou se zcela zčistajasna objevil útes a za ním prázdno a… jezero. Přísahala bych, že ten útes tam před dvě sekundami nebyl.

    V mé závratné rychlosti jsem bohužel nestihla okamžitě do tří metrů zabrzdit a přepadla jsem po hlavě přes okraj. Útěchou mi budiž fakt, že slintající nestvůry na tom jistě nebyly o nic lépe. Podle skučení jsem usoudila, že mě ochotně následovaly.

    Oranžový přiblblý padák se kupodivu v letu rozmotal a zpomalil můj pád. Tedy do té doby, než na něm přistála s tupým žuchnutím jedna příšera a vzápětí ho protrhla a pokračovala v pádu do jezera s uši drásajícím vřískotem. Asi neměla vodu v lásce.

    Dolů jsem letěla o poznání rychleji. Kontakt se strašlivě studenou vodu, což byste na tomhle vypečeném kusu země vážně nečekali, byl tvrdý.

    Povedlo se mi nezamotat se do padáku, ale přesto mě to táhlo dolů. Měla jsem asi tak půl sekundy na nádech, než mi do uší a nosu natekla voda.

    Pak mě došlo, že mě něco doslova stahuje do hlubin; Mohla jsem kopat sebevíce, ale stále jsem klesala ke dnu.

    Trochu jsem zpanikařila, když kolem mě proplavala pozadu psí nestvůra. Očividně ji něco táhlo dolů jako mě.

    Divoce jsem sebou zazmítala a rozhlédla se kolem. To, co jsem uviděla na dně, by mi vyrazilo dech, kdyby mi ještě nějaký zbýval.

    Několik metrů pode mnou zela do země obrovská díra. Fajn. Jenže ta díra měla na okrajích kovové zuby a v jejím chřtánu jsem zahlédla spoustu ozubených točících se koleček a kol, připravených ze mě udělat omáčku.

    Ta zrůda na dně vytvářela vír, jak do sebe vsakovala okolní vodu a psí nestvůry. A mě.

    Trochu mi to připomnělo Charybdu z řecké mytologie. Jen tak mimochodem.

    Vzduch mi zoufale rychle docházel a vír mě stahoval dolů. Před očima se mi začala tvořit rudá clona a přestávala jsem zběsile mávat rukama.

    Obludná tlama se blížila astronomickou rychlostí. Ještě dřív, než jsem byla spolknuta, což zajisté musí být hodně nechutný pocit, se mi zatmělo před očima a omdlela jsem.