Povídka o osudu

Povídka o osudu

Sedím v autobuse, civím do sešitu ruštiny na slovíčka, která se mi kroutí před očima. Celé moje tělo zoufale volá po odpočinku.

    Dnešní přespolní běh a celý týden školy, kdy jsem se ani pořádně nevyspala…

    Autobus právě přijíždí na kruhový objezd, kde může jet buď rovnou trasou k mému domu, nebo absolvovat okružní jízdu po městě.

    Nějak dneska nemám na objíždění náladu. Nějaké nutkání mě donutí vystoupit na další zastávce, odkud to mám přímo k domu. Když se s bolavými nohami potácím domů, nechápu, proč jsem vystoupila. Třešničkou na dortu je prudký kopec, kdy si jen přeju hodit sebou na postel.

    Když se doma vyčerpaně složím, volá mě bratr: „Hele ségra, zrovna ukazujou, jak se ve městě vyboural nějakej bus.“ Píchne mě u srdce. Navzdory únavě se jdu podívat. Spíš letím. Ano, číslo a čas souhlasí. Moje děsivá předtucha se vyplňuje.

    Všichni cestující mrtví. A já bych mezi nimi byla taky, kdybych nevystoupila a nešla domů pěšky. Nějaká vyšší moc, možná osud, totiž chtěla, abych dnešek přežila.