Jeden den

Jeden den

Dneska to bude skvělý den. Tím jsem si byla naprosto jistá už při probuzení.

    Uznávám, že dopoledne jsem musela udělat úkoly, ale s Emmou jsme se dohodly, že je spácháme společně, takže to nakonec docela ušlo. Navíc mi Emma slíbila, že mě bude krýt.

    Konečně je po poledni.

    Teď stojím v domovních dveřích a přesvědčuji rodiče, že mohou beze strachu odjet na dvoudenní rekreační pobyt.

    „Máš dost jídla?“ ptá se starostlivě, nicméně zcela zbytečně, mamka. Lednice je doslova přeplněná a já jsem navíc namluvila, že přespím jednu noc u Emmy. Není to sice pravda, ale po ní se nikdo nepídí.

   „Dobře, dobře,“ kývá mamka a odchází do auta. Doopravdy se vrátí ještě dvakrát, aby se ujistila, že je všechno v pohodě.

    Samozřejmě, že je. Ba ještě víc. Je to úplně skvělé.

    Další dvě hodiny se mi podaří překlepat u počítače, ale s každou minutou roste nervozita a očekávání.

    V půl čtvrté se jdu hodit do gala a trvá mi to strašně dlouho. Když vylezu z koupelny, Josh už stojí před domem. Je na pohled taky nervózní, ale já jsem doslova rozklepaná.

    Tohle je totiž rande.

    Když vyjdu z domu, Josh se usměje.

    „Ahoj,“ řeknu.

    „Ahoj.“

    Odkašlu si. Je na mě asi hodně vidět, že jsem nervózní, takže ke mně Josh přistoupí a obejme mě. Přitisknu se k němu a uklidním se.

    „Vyrazíme?“

    Kývnu. Ruku v ruce vycházíme. Míříme do kina. Ani nevím, na co vlastně jdeme, protože jsem tu kvůli Joshovi a on kvůli mně.

   „Jak se dneska máš?“ otáže se po chvíli.

    „Dobře, vážně dobře… protože jsi tu ty.“

    Usměje se. On se pořád usmívá. A to ho dělá tak krásným.

    Dorážíme do kina s pětiminutovým zpožděním. Naštěstí jsou ještě lístky a paní u pokladny nás pustí dál.

    Když vejdu do sálu, uvědomím si, že tu jsme skoro sami. To je milé.

    Josh mi položí ruku kolem ramen a já se k němu přitulím. Takhle sledujeme film.

    Asi v polovině se k němu Josh nakloní… aby mi oznámil, jestli nechceme vypadnout na chvíli ven.

    Souhlasím.

    Když stojíme vedle toalet nikým nerušeni, Josh se na mě upřeně podívá a pak mě náhle políbí. Nic uspěchaného, nic násilného. Nebráním se, předávám mu velení.

    Naše rty se dotýkají, několikrát, opakovaně a je to strašně krásné.

    Když to skončí, otevřu oči. Vím, co přijde.

    „Jul, chceš se mnou chodit?“ zeptá se tiše Josh.

    Kývnu. Šťastná jako nikdy před tím.

    Vlepím mu bleskovou pusu a vracíme se do sálu. Nikdo z diváků neví, jak mi právě zrůžověl svět.

O čem vlastně byla druhá polovina filmu, netuším, protože pořád myslím, co mě dneska potkalo. Je to krásné a bude to krásné i zítra, pozítří, příští týden.

    Je už dlouho po šesté hodině, když se odstaneme ven z budovy.

    Zamíříme k nám domů a celou cestu se držíme za ruce. Jako pár. Jako jeden.

    U domovních dveří mě čeká nemilé zjištění.

    „Jul,“ omlouvá se Josh, „musím domů, ale až mamka usne, přijdu za tebou.“ Jsem trochu zklamaná, ale nebráním Joshovi.

    Jako rozloučení nám postačí další polibek. Dlouhý a něžný.

Je po desáté večer. Nějak se mi podařilo překlepat mezičas a teď už ležím v pyžamu v posteli.

    Před chvíli volali rodiče. Ujistila jsem se, že jsem v pořádku. Potom volala Emma. Řekla jsem jí, že film i Josh byli super. Nechtěla jsem příliš zacházet do podrobností, protože bz mohla žárlit.

    A teď tu čekám. Vystřídala jsem už asi tři knížky a dva časopisy, ale u ničeho jsem moc dlouho nevydržela.

    Drnčí zvonek.

    Seběhnu jako vítr do přízemí, otevřu dveře a padnu Joshovi do náruče. Jestli je překvapený nedává to na sobě znát.

    „Dal sis na čas,“ pronesu na oko rozzlobeně.

    Pohladí mě po ruce. „Hlavně, že jsem tady,“ prohlásí a já vím, že má pravdu.

    Ruku v ruce vystoupáme do mého pokoje.

    „Tvoje mamka už spí?“ zeptám se.

    „To si piš,“ odpoví s úsměvem. „Obávám se, že se jen tak neprobudí.“

    Nemám v úmyslu zjišťovat, co se jí asi tak stalo, protože tenhle okamžik je pouze můj a Joshův. Zbytek je nepodstatný.

    Dovolím Joshovi, aby si sundal bundu a mikinu a pak chytnu za triko a stáhnu za sebou do postele.

    Trochu nadzvedne obočí překvapený mou reakcí, ale pak se lišácky usměje.

    Hned na to mi věnuje další krásný polibek.

    Usínáme společně, dvě horká těla pod jednou peřinou, zatímco mě Josh hladí po boku. Moje triko a jeho kalhoty leží někde na zemi.

    Někde bzučí komár. Ale to je nepodstatné.

    Usínám s pocitem blaženosti.

Ze spánku mě vytrhne zima a nepohodlí. Nejdřív jen nehnutě ležím a vzpomínám na krásné události včerejšího dne.

    Pak mi dojde, že necítím Joshovo tělo. Možná už je vzhůru.

    Ale něco tady nesedí.

    Otevřu oči a prudce se posadím.

    Nejprve zjistím, že místnost, kde spím, rozhodně není můj pokoj. To samé se dá říct o posteli. Není to moje postel.

    Pak se podívám na svoje tělo.

    Tohle není moje tělo.

    Já nejsem já. Já jsem někdo úplně jiný.

    A jsem sama na neznámém místě.

    Včerejší prchavý okamžik štěstí náhle vyprchává. Jsem zoufalá.

    Do očí se mi derou slzy.

    Rozkřičím se.