Kmen

Od Eliz

Kmen

Elgíra stála uprostřed zasněžené pláně a těžce oddychovala. Volnou ruku tlačila na ránu na boku a mezi prsty jí zvolna skapávaly na sníh rudé kapky krve. Motala se jí hlava, každá sekunda jejího bytí na této zemi, v této realitě, mohla být poslední.

    Za ní se plahočil zástup několik desítek lidí. Kvůli nim si Elgíra nemohla připustit žádnou slabost. Byl to její kmen a ona jejich vůdce. Zaťala zuby, potlačila výkřik bolesti a vykročila dál. Jediná naděje na přežití ležela v dáli. Hřeby – ostré skalní útesy pokryté sněhem a trčící z rovné země jako svíce. Tam se mohli dočasně schovat, zotavit se, než vyrazí na další úprk před lživým obviněním.

    Vzadu se ozval bolestný sten a někdo se zhroutil do sněhu. Pravděpodobně už nevstane.

    Elgíra potlačila slzy a ještě zrychlila. Musí… musí dojít k Hřebům během noci. Další bombardování ze vzduchu už by zřejmě nepřežili. Byli hrozně zranitelní na volném prostoru.

    Žena se zastavila a ponořila se do sebe. Snažila se povolat svého draka, ale ten byl již několik dnů mimo její dosah. Proto také tak trpěli. Neměli zbraň.

   Nepřišla žádná odezva a povolávání Elgíru natolik vyčerpalo, že se zapotácela a zhroutila se do sněhu. Chlad jí sice probral z mdlob, ale nedokázala se postavit.

    Okamžitě kdosi přispěchal a dvě silné ruce Elgíru vytáhly do stoje.

    Damian.

    „To bude dobré, budu tě podpírat,“ konejšil ji.

    Elgíra se o něj opřel a ze sevřených rtů jí unikl vzlyk. „Ne, Damiane, my to nedokážeme,… já to nedokážu, nezvládnu je dovést do bezpečí…“ Teď už plakala úplně, její slzy se vsakovaly do Damianova kabátu. „Nejsem dost silná, nikdo z nás není dost silný. Nemůžu přivolat svého draka… Oni nás zabijí!“

    „Ne!“ Muž pevně sevřel její paži. „Dokážeme to! My přežijeme. Za touhle ledovou zemí nás čeká lepší svět. Tam nebudeme vyvrženci.“ Přehodil si Elgířinu ruku přes ramena a táhl jí dál.

    Zaťala pěstí a klopýtala s ním. Ještě pořád měli šanci.

Postupovali dál. Postupně se stmívalo a každou chvíli někdo padl vyčerpáním. Kmen se zmenšoval. Elgíra podepíraná Damianem šla stále kupředu. Síly jí opouštěly, chvílemi ji Damian prostě táhl za sebou.

    Zranění na boku přestávalo krvácet. Díky obrovskému mrazu se jí rychle zastavilo krvácení a do rány se nedostala infekce. Přesto obrovský úbytek krve Elgíru vysiloval.

    „Zase přilétají!“ zachraptěl kdosi zezadu.

    Elgíra se prudce otočila. Opravdu se k nim blížily černé tečky a rychle se zvětšovaly. Na další útok je ale příliš brzo…

    „Utíkejte!“ zařvala Elgíra a dala se do klopýtavého běhu.

    Zatímco se beznadějně hnala dál, v mysli se opakovaně snažila povolat svého draka. Strach o sebe a zbylé přeživší z kmene jí do žil vléval novou sílu. Přesto nedokázala běžet déle než minutu.

    Došlo k prvním střelám. Černí jezdci na dracích stříleli z obrovských vyřezávaných luků a kosili jednoho nešťastníka za druhým.

    Elgíra bolestně zaječela nad ztrátou svých druhů a znovu s ještě větší vervou se pokusila o přivolání draka. V mysli se jí něco hnulo a drak jí líně odpověděl.

    Přijď, zaječela v mysli povel, a zabíjej nepřátele na obloze.

    Ve vzduchu se zhmotnil nejdříve rozmazaný obrys obřího dračího těla, pak získal pevné rysy. Zlatohnědý drak prohnul krk, zařval a vrhl se na prvního překvapeného Jezdce a jeho draka. Jedním mávnutím nepřítele srazil ze sedla na zem a osvobozený drak odletěl pryč.

     Elgíra se kochala tou krásnou, tím blaženým pocitem, že už není bezmocná, když Damian zachroptěl bolestí a zhroutil se do sněhu. Žena vyjekla a sklonila se nad ním.

    Damianovi z hrudi trčel šíp. Jeho nádechy byly trhavé a tvář mu zesinala. Elgíra lapala do dechu a marně potlačovala slzy.

    „Damiane!“ řvala plačtivě. „Damiane, neumírej! Slyšíš? Zůstaň tu se mnou!“

    Vrať se a pomoz mi nasednout! přikázala v duchu drakovi.

    Zvíře na ni pohlédlo jedním obrovským okem a slétlo níž. S jeho pomocí dostrkala Elgíra Damiana do sedla a vyhoupla se za ním. Bolest v boku jakoby zázračně ustoupila.

    Leť a dones nás k Hřebům, poručila drakovi. Ten několikrát mávl křídly a vznesl se majestátně do vzduchu. Elgíra pohlédla na zem. Tam se krčili zbývající druhové.

    Kolik jich bylo? Možná pět, maximálně deset.

    Ale to už bylo jedno. Byli obklíčení, smrt byla blízko. Přesto se nechápavě dívali na svou vůdkyni, jak od nich prchá pryč.

    Nemůžu… nemůžu zachránit všechny, řvala v mysli na obranu Elgíra. Tohle bylo nad její síly. Prohrávala. Ale ne všechno! Ještě zbývala šance, že Damian dokáže přežít.

    Tiskla si muže k hrudi. „Neodcházej, prosím. Vydrž!“ šeptala horečně. Ale jeho dech slábnul.

    Když dorazili k Hřebům, již téměř nedýchal.

    Elgíra hbitě seskočila dolů a položila Damiana vedle sebe. Strhla ze sebe plášť a okamžitě z něj udělala provizorní obvazy. Pak se nadechla a prudce vyrvala šíp z rány na hrudi. Damian zařval bolestí a celý se prohnul. Elgíra mu přiložila na ránu kus pláště.

    „Elgíro,“ zachroptěl náhle Damian, „tohle nemá cenu, vím, že tu teď umřu.“

    „Ne,“ vykřikla v obraně. „Ne, ne, ne a ne!“ Propukla v pláč a položila hlavu na Damianovo rameno. Tiše vzlykala a přestala tisknout látku na krvácející ránu. Věděla, že to nemá cenu.

    Prohrála vše…

     „Elgíro,“ zašeptal znovu Damian a setřel jí z tváře stékající slzu. „Miluji tě, přežij prosím za nás oba.“

    „Také tě miluji,“ zašeptala roztřeseně Elgíra, nahnula se nad Damiana a něžně ho políbila…

    … V tu chvíli Damian vydechl naposledy a jeho chladná ruka sklouzla z Elgířiny tváře.

Ještě dlouho tam Elgíra seděla a plakala, až jí došly i slzy. Pak tam už jsem tiše seděla, k hrudi si tiskla Damianovu studenou ruku a proklínala ty, kdo způsobili toto trápení.

    Toužila po pomstě a nikdy nezapomněla na slib, že přežije. Za ně oba.