Mozaika
Od Eliz
Možná už jste někdy zkoušeli napsat nějaký příběh do pár řádků. Je to docela těžké, aby příběh obsahoval nějaký smysl, zápletku, aby nebyl úplně vytržený z kontextu. Ale na druhou stranu je to strašně zajímavé. Baví mě to, rozhodně víc, než nějaké pětistránkové slohy. Čímž rozhodně nemusíte propadat panice, že tu nenaleznete nic jiného. Příběhy jsou trochu inspirované mým životem. Pocity, pohledem na svět, činy.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
"Co jsem ti provedla, že se se mnou skoro nebavíš?" ptám se tiše.
Opětuje mi pevně pohled. Hledá snad pochybnosti? Pak je tam nenajde, nejsou tam.
Nakloní se ke mně. Mám nutkání ucuknout, ale neudělám to. Poddám se tomu.
Jemně mě políbí. jen dotyk rtů na rtech, ale ve mě to vybuchuje tisíckrát silněji.
"To řekné víc, než nějaká slova, nemyslíš?" řekne pak.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Je tma.
Jsem ve vlaku. Vracíme se z výletu.
Vlak se plnou parou řítí vpřed. Stojím u otevřeného okýnka a nechávám vítr, aby si pohrával s mými vlasy a odnesl mé starosti a trápení.
Vítr mě šimrá ve tváři. Je to příjemné. Vzrušuje mě to.
Náhle se cítím svobodná a šťastná. Bez pout. Chci zakřičet, chci se začít hystericy smát.
Ale vlak vzjíždí do stanice a začíná zpomalovat.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Žiju život sebevraha. Úspěšného? Neúspěšného? Sama nevím. Když se jeden zabiju, další den mě nějaká nesmírná síla obnoví.
Proč se tedy zabíjím?
Je to nutkání, kterému nedokážu dlouho vzdorovat. Vysiluje mě to.
Je to pro mě stejně přirozené jako rozdíly mezi mužem a ženou. Stejně přirozené jako má obnova.
Vede z toho však cesta ven?
(Tohle opravdu není inspirováno skutky! Ale je to dobrý námět na nějaké další zpracování)
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Blázne! Jsi jen zasranej pomatenej blázen,“ řve do dálky a já ho slyším. Slyším ho, ale rozhodně nemám v úmyslu odpovědět. Hlas po chvilce utichne, ale blízko slyším tápavé kroky. Nebojím se, že by mě našel. On se totiž nikdy nedívá pořádně.
Zadívám se na to nekonečno nade mnou. Hvězdy. Ty jediné mi rozumí. A proto se chci vydat za nimi, přiblížit se jim. Ale to můj přítel nechápe. Ale tuší, to ano.
„Kde jsi, ty natvrdlej ignorante?“ Jeho hlas se však zlomí, je protkán slzami. Možná tady vyřvává, jaký jsem idiot, ale to je jen tou strašlivou bezmocí a ztrátou. Bolí mě to, a proto nemohu již dále čekat.
Sbohem, hvězdy pozemské, již za chvíli vás uvidím z výšky.
Diskusní téma: Mozaika
Mozaika
Paralysia
03.07.2014
Na tvém blogu se ještě rozkoukávám, ale asi jsem moc nepochopila tu Mozaiku. Ty tři kratičké příběhy jsou části té Mozaiky? Nebo jen rozdělaná díla? Tak či tak mě to zaujalo a líbí se mi to :). Pokud je to tak, jak si myslím, je to opravdu dobrý nápad!
Re: Mozaika
Eliz
20.08.2014
Ahoj, no nevím, jestli se tady dá něco pochopit. Pokusím se to tedy vysvětlit: Jde o kratičké příběhy bez začátku a konce. Prostě úryvek, kterému nic nepředchází, ani ho nebude nic následovat. Jen takové záblesky mé fantazie, které mě náhle napadnou a já je zaznamenám, aniž bych vymýšlela pokračování. Možná se v nich ukrývá i něco víc. Ale nijak spolu nesouvisí.
Každopádně je pravda, že ten třetí dílek mozaiky jsem trochu rozvedla dál... Viz Sebevrah
Každopádně je pravda, že ten třetí dílek mozaiky jsem trochu rozvedla dál... Viz Sebevrah