Blogy nastávajících anorektiček

Anorexie či mentální anorexie je duševní nemoc spočívající v odmítání potravy a zkreslené představě o svém těle. Spolu s bulimií se řadí mezi tzv. poruchy příjmu potravy.

Mentální anorexie začíná nejčastěji ve věku mezi 14 a 18 lety života, ale může se objevit dříve i později. Často začíná jako reakce na nějakou novou životní situaci či událost, se kterou se daný jedinec nedokáže vypořádat (přechod na střední či vysokou školu, rozvod rodičů, úmrtí v rodině apod.).

Pro anorexii je charakteristické snižování hmotnosti úmyslně vyvolané daným jedincem, které vyvolává jednak snižováním příjmu tekutin a potravy, dále zvyšováním energetického výdeje (cvičení), z dalších prostředků jimi využívanými je vyprovokované zvracení, průjmy či užívání anorektik a diuretik.

Jo, tenhle text jste mohli asi nejspíš přeskočit, protože snad každý má nějaké základní povědomí o tom, co je to anorexie, případně bulímie. Někdo si tím třeba i prošel. Ne, já v tomhle článku nechci mluvit o anorexii a bulímii jako takové, nechci ani filozofovat. Já se jen chci zmínit o tzv. pro-ana či pro-mia aneb v něčem je internet fakt zlo.

Mít vlastní blog? To opravdu není problém. A je jen na jeho adminovi, čemu chce blog věnovat. Knihy, vlastní povídky, móda... Nebo taky své snaze dostat se k podváze. Vždyť na nás z obálek časopisů, z televize a internetu koukají samé nadpozemsky štíhlé a krásné modelky, které však stihly i zastávku ve photoshopu. Dneska je hodně apelováno na krásu a štíhlost, ne - li rovnou na vychrtlost. A já se pak ani nedivím nějaké dívce, která má pár kilo navíc, že chce být taky kost a kůže jako támhleta veleúspěšná modelka. Bohužel to je dnešní ideál krásy. Abyste mě špatně nepochopili, já vůbec nepodporuji nádváhu a obezitu, naopak být štíhlá je fajn a hlavně je to mnohem bezpečnější pro naše tělo. Ale když vidím, že cílová váha slečny, která má 170 cm, je 45 kilogramů, tak mi stávají vlasy hrůzou.

Představme si tedy, že nějaká 14-letá dívka (která je pouze příkladem a mnou smyšlenou osobou) si založí blog, jehož hlavní náplní má být to, jak se ona postupně probojovává na svoji vysněnou váhu, která se pohybuje hodně hluboko pod padesátkou. Většinou ta dívka měla větší či menší nadváhu a to bylo jedním ze spouštěčů. Ačkoliv nemuselo být prvotním úmyslem stát se anorektičkou, náhle se jí hubnutí a "křehkost" zalíbily a ona hubne dál a dál a řítí se do propasti. Články, které přidává, jsou denní jídelníčky, které zejí prázdnotou, články plné zoufalství, nálad proměnlivějších než počasí a naříkáním nad světem, ale především nad svojí příšernou "tloušťkou", motivační dopisy a citáty, které normální člověk nemůže pochopit. A pochopitelně navštěvuje mnoho podobných blogů. Celkově se tak vytváří obrovská komunita stejně uvažujících lidí, kteří se ve svém úsilí dostat se v podstatě do hrobu podporují. Většinou hned na začátku stránky najdete varování typu: Toto je moje rozhodnutí a můj život a ti, kdo se mnou nesouhlasí, ať opustí můj blog bez nenávistných komentářů. Pravda je, že jeden komentář by stejně nic nezměnil, jen by vyvolal reakci ostatních "anorektiček", které by svoji drahou sestru jenom ještě víc motivovali a onoho autora "nenávistného" komentáře by odsoudily jako nejhorší vyvrhele.

Jenomže když vidím, jak se ty holky dobrovolně mučí a týrají hlady jenom kvůli tomu, že mít míň jak 50 kilogramů je v dnešním světě in, je mi z toho zle, smutno a na nic. Protože je prostě nepřesvědčíte jedním komentáře, že vážit 45 kg není všechno. Ačkoliv možná původně chtějí jen zhubnout na nějakou "přijatelnou váhu", ono se to většinou zvrtne. Je mi těhle lidí strašně líto a nehorázně mě štve, že se dá využít internet i takovým způsobem. Tedy on se využívá ještě horším způsobem, ale když vidím ideály těch dívek a pod článkem s pár fotkami příšerně vychrtlých lidí spoustu nadšených komentářů, kteří s tím (nadšeně) souhlasí, propadám pocitu naprosté bezmoci, že to všechno asi fakt spěje do háje. Mám pocit, že dnešní svět je plný extrémů: Na jedné straně abnormálně obézní lidé, na straně druhé lidi vychrtlí až na kost, kteří se nejspíš jednoho krásného dne zlomí vejpůl.

Nebo se vám snad něco na tomto obrázku líbí?

Na závěr bych chtěla říct, že tímto neodsuzuji štíhlost, odsuzuji vyhrtlost a všechny tyhle hloupé pro-ana blogy plné obrázků stvoření, které jsou jen kost a kůže. Chápu, že dívky chtějí rychle a efektivně zhubnout bez přílišné námahy, ale něco jiného je zhubnout a něco jiného je týrat se hlady až na kost v domnění, že je to pěkné. Ano, znám kamarádku, která na svoji výšku váží poměrně málo, ale to je dané její přirozeně drobnější postavou a rozhodně na ní nepozoruji jakékoliv známky anorexie či bulímie (ačkoliv to její věčné nadávání na svoji příšerně vysokou váhu mě dost irituje, pokud je ona tlustá, tak já jsem mrakodrap. Já vážit 47 kilo, tak... jsem anorektička. :D) Blogy, o kterých jsem se celý článek zmiňovala, jsou obrovskou propojenou komunitou a ač by chtěl sebevíc, jeden člověk s tím nic neudělá. Tak strašně ráda bych jim chtěla pomoct, dát jim stopku na jejich optimální váze, prostě jim říct, že být anorektičkou není řešení. Jenomže můj skromný vliv tak daleko nesahá a já se fakt můžu asi nej modlit, aby jednou neskončily/neskončili na JIPce, případně sebou nesekly/nesekli úplně.¨Dá se zhubnout i míň drasticky. Anorektička nejsem a snad nikdy ani nebudu, protože mě to děsí. Jistě, nemám s anorexií zkušenost, takže vám může přijít, že si jen tak něco plácám, aniž bych pořádně věděla. A já to chtěla popsat ze strany člověka jako já...