Mají to s námi rodiče těžké?

Po sérii článků na způsob deníku, kde jsem se tak trochu potřebovala vypsat ze své situace, je tu konečně pořádná úvaha na téma mají to s námi rodiče těžké? Je to domací úkol ze školy, tak se o něj chci s vámi podělit a zjistit vaše názory na mé dílo

 

 

Mají to s námi rodiče těžké?

    Když to vezmu tak kolem a kolem, jde tady hlavně o jedno slovo.

    Rodičovství.

    Slovo, které zná či podrobně pozná většina lidí, kteří se někdy rozhodnou založit si rodinu a mít děti. Jedno nebo několik. Nejsem v pozici, odkud bych mohla nezávisle a s nějakými zkušenostmi posuzovat, jak těžká tato úloha rodiče je. Zkusím to tedy z mého místa dospívajícího dítěte. Pro začátek by byla na místě otázka. Mají to s námi rodiče těžké? Opravdu jsme taková přítěž?

    Nu, asi ano. Dnes čím dál tím víc mladých páru má pouze jedno dítě, protože by ve své vytížené situaci víc dětí nezvládly. Ale to předbíhám. Vezměme si to pěkně po pořadě.

    Zatímco na začátku našeho života se z nás rodiče těší vidouce svoji ratolest, jak se poprvé staví na nožičky a dělá několik váhavých kroků nebo poprvé řekne slovo máma, na druhé straně musí trnout strachy a neustále na nás dohlížet, aby se nám nic nestalo. Každého rodiče vyděsí pohled na plačící děťátko.

    Z toho plyne, že v tomto věkovém období vyžadujeme skoro nepřetržitou péči a to není zrovna jednoduché. Ba naopak, je to velmi těžké.

    Tím, jak rosteme, se stáváme samostatnějšími a rodiče ví, že leccos už zvládáme sami. Takže mohou být klidnější a mít více času na sebe. To je sice pěkné, ale přichází nová starost.

    Naše tvrdohlavost a pocit, že o svém životě musíme rozhodovat jen a pouze my. Zlom nastává v okamžiku, kdy se dostáváme do období jménem puberta. Tehdy s rodiči většinou zásadně nesouhlasíme, trpíme pocitem, že nás rodiče nechápou (byť i oni si tímto obdobím kdysi prošli, ale doba se mění), že tu jsou snad jen od zákazů a příkazů, jsme umínění a drzí… Vlastně se divím, že z toho všeho nejsou rodiče na prášky.

    Nepochybuju o tom, že v tomto okamžiku to s námi mají velmi těžké.

    O výhodách a nevýhodách, strastech a radostech rodičovství se mluví hodně a často. Nemělo by se však poukázat i na situaci nás dospívajících dětí? Nejsme to náhodou my, kdo to má s rodiči těžké?

    Takhle nad tímto problémem skoro nikdo neuvažuje. A to je chyby. Vžít se do druhého člověka je obvykle obtížné. A co teprve u nás? Vyznat se a pochopit nás je totiž velmi komplikované, jelikož to nezvládáme mnohdy ani my sami. Tělo si s námi hraje ošklivou hru, nutí nás zamilovávat se do kluků či dívek a dělat spoustu věcí, které bychom za „střízliva“ neudělalo. I puberta jednou přejde, ale je těžké z ní vyjít bez úrazu a bez několika hádek s rodiči.

    Když si tak uvědomuji, co sem píšu, dochází mi, že tu jsou snad jen negativní věci a úskalí. Ať už rodičovství nebo puberty.

    A to chce něco kladného na závěr.

    Milí rodiče, berte však svoji nelehkou úlohu pozitivně. I my jednou budeme rodiče…