Nekonečnost

(deníkový zápis ze dne 27.7. o dnech tohoto a minulého týdne)

Jak na to tak koukám, tak si říkám, že pitomější název jsem snad ani nemohla vymyslet. Což mě vede k myšlence, že bych své deníkové zápisy mohla třeba přestat nazývat nějak... Jenomže to neudělám, takže to je fuk.

Ale pravda, že se vážně cítím nekonečně. Hodně k tomu přispěl tábor před týdnem, kde jsou se poprvé ve svém životě angažovala jako vedoucí. Taková premiéra. Na to, že někteří účastníci byli jen o pár měsíců mladší než já, to vlastně celkem šlo. Ale to je vedlejší (i když je fakt, že teď jedu na další tábor ještě jako účastník a děsně mě štve, že vůbec nevím, co se plánuje). O tu nekonečnost se popstarali jistí lidé. Moje spoluvedoucí - kamarádky, které jsem rok nebo dokonce dva neviděla. Jsou strašně super, je s nimi vážně legrace. Prostě to nedokážu popsat slovy, jak úžasné to s nimi bylo. Snad jen jednou jsem měla vlastní postel. Po zbytek času jsem se o ní dělila s Vendy, ať už jsme spali na nové budově nebo na chatičce u dětí.

Dál té nekonečnosti přispěli dva kluci, které jsem asi docela dost pobláznila. Respektive oni se pobláznili do mě. Možná to bylo tím ragbyovým zápasem (aneb míč byl jen zástěrka... 3:D). A pak jsem si uvědomila, že i mě se taky jeden z nich líbí. Řekl mi, že jsem prostě krásná. Nepíšu to sem , protože se chci vychloubat, ale protože mě to odvrátilo od přesvědčení, že jsem naprosto nešikovná, blbá a omezená osoba, jak to někteří tvrdí. Nepochybuju o tom, že jsem pro tyhle existence pořád tak nešikovná, blbá a omezená osoba, ale pro někoho jsem taky princezna se zlatými vlásky. To je fajn. O důvod víc, proč přebývat na tomhle světě.

Poslední táborový den jsem si v kostele uvědomila, že jsem vážně děsně moc šťastná. Nemyslím si, že si to zasloužím, ale jsem šťastná a basta. Pak jsem se málem rozbrečela, protože na mě dolehlo to, že všechny ty skvělý lidi za chvíli opustím. Ale než jsem došla ven, stihla jsem se sebrat. Pak mě málem rozbrečela kamarádka, na kterou to taky dolehlo a rozplakala se. Stýskalo se mi už dva kilometry od tábora. Tak, tohle byl tábor 1, kde jsem dělala vedoucí.

No, tenhle týden jsem byla jenom doma a nedokopala se vlastně k ničemu. Ok, zmohla jsem se jen na odepisování zamilovaných vzkazů, přijímala oslovení jako láska, do toho jsem si ještě psala s Gabčou a dělala prostředníka mezi mým bratrem a jeho vyvolenou. Je to rozkošný, jak o ní brácha pořád mluví a uvažuje o tom, jestli se on jí taky líbí. A taky jsem četla a psala deník. A snažila se nepřibrat. Dokonce jsem si uvědomila,že už nejsem takovej blázen do Honzy, což mi ani tolik nevadí, i když kámoška říkala, že mi ho schvaluje. V pátek se na mě Honza navíc neustále tak zasvěceně usmíval. Zvláštní. Že by to bylo tím, co provedla Eliška?

To je asi tak všechno o tom, jak moc se cítím nekonečně (ok, mám to z tý úžasný knížky Ten, kdo stojí v koutě). Za chvíli jedu na ten děsně dlouhý tábor, tak mi držte palce, ať to přežiju já i moje okolí. :D