Skladatel

Skladatel

(rok 1683)

„Johanne,“ ozval se pronikavý hlas jeho matky a poničil krásné přítomné ticho.

    Johann Sebastian Bach si povzdychl a naklonil hlavu ve snaze chytit prchající hudební nápad.

    Matčiny kroky se přibližovaly a tak se Johann ještě víc přikrčil na měkkém mechu, ale nebylo mu to nic platné. Stejně ho matka vypátrala.

    „Co tady zase děláš?“ ptala se ho rozzlobeně.

    Johann otevřel ústa, aby jí vysvětlil, že ho ruší, ale velmi rychle pochopil, že nemá šanci.

    A to jí chtěl předvést svoji nejnovější skladbu.

    Matka ho popadla za ramena a odtáhla ho ze stinného lesa pryč.

   Poloprázdný notový papír dopadl pomaloučku s lehkým šelestem na špinavou zem.

Chlapec se v pokoji marně snažil očistit notový papír a rozeznat své zápisky, když do pokoje vrazila služebná Marie. Když spatřila špinavý list, nespokojeně zamlaskala.

    „Johanne, co to máš?“ zeptala se ho.

    Neodpověděl, jen jí papír zasmušilým výrazem podal.

    Marie ho zběžně prohlédla a pak se zadívala pozorně na Johanna. „Další skladba?“

    Chlapec přikývl. „A matka o tom nechce slyšet. Rád bych jí i otci, který můj talent naštěstí chápe, svou novou skladbu pro klavír předvedl.“

    Zatím jeho pokusy o prezentaci svých děl ztroskotaly, protože nikdo si jeho talentu zatím moc lidí nevšimlo. A přitom byl tak zřejmý.

    Marie Johanna chápala. Věděla, jaké to je být neuznán.

    „Už to nějak vymyslíme,“ slíbila mu nakonec. „Rychle tu skladbu dodělej, na pozítří přichystáme pro tvoje rodiče malé překvapení.“

    A tajnůstkářsky na Johanna mrkla.

Chlapec se činil, jak mohl. Dokonce i trošku zanedbával své školní úkoly. Ale na to měl staršího bratra Johanna Christopha.

    Nastal den, kdy Johann měl předvést své dílo. Celá rodina se sešla v prostorném obývacím pokoji s klavírem. Vzduch plnilo očekávání.

    Pak přišel i Johann. Trochu rozechvělý ze své premiéry. Uklonil a pak si prostě sedl ke klavíru. Noty měl před sebou, ale skoro je nepotřeboval.

    Zhluboka se nadechl a začal hrát. Jemnou a čistou melodii, která se nesla pokojem a rozechvívala duše hrdých rodičů.

    Matce dokonce ukápla i slza. Tolik přehlížela jeho talent.

    A Johann hrál dál. Občas někde trošku zaimprovizoval, ale toho si nikdo nevšiml, protože skladba byla zcela plynulá.

    U dveří spokojeně naslouchala i Marie.

    Když zazněl poslední tón, všichni se roztleskali.

    Z Johanna jednou bude skvělý skladatel.

    Škoda, že to lidé zjistili až o sto padesát let později.