Poslední střípky z prázdnin

Je to možný, že škola je v plném proudu a já se teprve teď dostávám k tomu, abych se slzičkou na tváři uznala, že prázdniny skončily a nás čeká deset měsíců šíleného učícího tempa? Asi jsem kapku zpomalená, ale věřte, že já toho taky měla celkem dost a hlavně jsem měla naplánované jiné články, které bylo třeba upřednostnit. Jelikož jsem koukala, že poslední deníkový zápis je někdy z července, ráda bych ještě trochu zavzpomínala na staré dobré časy, tedy prázdniny.

Po tom prvním táboře jsem jela ještě nad dva (takže celkem tři, neuvěřitelné, co? :D). A oba byly naprosto nehorázně úžasné! Marně přemýšlím, jak na pár řádkách popsat, jak moc skvělý to bylo. No nic. Zkusím to. Na prvním (druhém) táboře jsem zjistila, jak je fajn mít nejlepšího klučičího kamaráda (který je ke všemu o čtyři roky starší). Rozhodně se to vyplatí, páč je to strašně fajn. Holky jsou sice super, ale není nad to mít přítele i mezi zástupci opačného pohlaví. Občas bych totiž mým úžasným kamarádkách fakt nafackovala. A ještě lepší bylo, že jsme si vážně rozumněli a náš vztah měl pevný základ a hloubku. A on se mnou probíral svoje problémy, obavy, bral mě jako osobu, která mu rozumí a v nejlepším případě i poradí. Bože, já už fakt mluvím jak nějakej sentimentální páprda :D. Vážně nevím, jestli ty dvě si opravdu myslely, že bychom si spolu s Honzou něco začali. Ok, možná naše chování bylo zavádějící, když jsme byli tak často spolu, ale vážně to mělo čistě přátelský charakter. (všimli jste si, že mluvím v minulém čase???)Kromě našeho přátelství s Honzou, dal tábor vzniknout novým útvarům a skupinám. Například Karanténům, kteří se skloňují podle kreténů, protože neprší a my jsme v karanténě :D 

Druhý tábor, vlastně třetí, nebyl o nic horší. Především to byla vážně nehorázná pařba. Jak ze strny vedoucích, tak nás účastníků. Například můj první pořádný pokus se alespoň trochu opít. No, nedopadlo to tak úplně, nemotala jsem se, ale ještě hodinu potom jsem se křenila jak magor, až jsem se z toho musela jít vyspat do.... pochopitelně Danova drahého spacáku. (nového a voňavého:D A jeho) No, nebudu se tady moc šířit o tom, co dalšího se tam přesně dělo, nicméně jsem objevila úplně úžasný způsob... čeho? Nevím přesně, ale něčeho takového, jak se udržet v naprosté pohodě. Takové dlouhé objetí každý večer od jedno pohledného kluka (taky skvělého kamaráda... Já obecně jsem na kamarády, kluci jsou fajn, ale zakoukávat se do nich nemá smysl - to je moje nová filozofie, kterou propaguju :D). A pravdou je, že mi   občas to večerní objetí zkrátka chybí... Co se mi stalo nejzvláštnějšího? Nevím, třeba je to normální, ale mě to nepřijde. Prostě s někým komunikovat a celou dobu se držet v objetí. I když on měl dobrý důvod mě objímat a pevně mě držet, protože jinak bych mu nafackovala... A pak ho objala. A vůbec, Dan vlastně všechno řešil objetím... Mimochodem rozhodně si někdy zkuste půjčit od nějakého krasavce jeho mikinu a nosit ji celej den a jít v ní i spát. :D Je to super :D Ještě mě tak napadá, že Dan je vlastně jediný, kdo kdy četl můj deník...  Zvláštní... Přitom se vídáme jen jednou ročně na táboře a až zas tak nijak extra se neznáme.... No, možná protože se tolik neznáme. (v tom světle modrém Danově spacáku jsem já)