Neviditelný tvor z bájné země
Neviditelná.
Neslyšitelná.
Taky se vám stává, že se někomu něco pokoušíte říct, ale zjistíte, že u vašeho třetího slova vás už nevnímá? Popřípadě, a to je častější, vás nezaregistruje už na začátku, i když se mu pokoušíte něco sdělit hned několikrát, ale on/ona se tvrdošíjně odmítá prostě otočit a poslechnout si vás. A když si pak teda mluvím jen tak pro sebe, protože mě okolí naprosto ignoruje, je to vážně zvláštní pocit. Skoro na zacházku do psychiatrické léčebny. Ale tam se vážně ještě nechystám...
Pozitivní na tom všem je, že naše vztahy s mojí spoluzačkou se prudce zlepšily, je to samozřejmě dočasné, ale aspoň jeden člověk, který mě nepovažuje na neviditelného bájného tvora. Ehm, možná. Protože pokud už mě teda někdo spatří, nebo si poslechne moje slova, zatváří se, jako kdybych byla z Marsu. Ne, ještě dál... A mluvila čínsky k tomu.
A další novinka, o kterou bych se s vámi chtěla podělit, je: Normálně mi napsali z nakladatelství, jestli s nimi nechci spolupracovat! No, páni! (teď mají následovat závistivé povzdechy :DD) Již delší dobu jsem pochopitelně o možnosti spolupráce uvažovala, protože, no uznejme, knižní výtisky zdarma, to je vážně něco, ale taky jsem to brala jako hnací motor pro zlepšování mých recenzí. Dlouho jsem odkládala napsat e-mail do nějakého nakladatelství, popřípadě vydavatelství, protože jsem chtěla mít aspoň nějakou úroveň recenzí. Ale teď když to přišlo samo... Tak jsem si řekla, že už jsem asi dost zralá pokusit se navázat nějakou tu spolupráci. Jedná se tady o e-knihy, ale napsala jsem si i o možnost knižních výtisků. Uvidíme... Ale držte mi, prosím palce!
Proč prostě jednou rodiče nemůžou přijmout můj pohled na věc? Bylo by to fér, ne? Jednou oni, jednou já. O kolik snažší, ale prostě ne. Naše názory musí být odlišné a basta! Doba se mění... To bych jim nejradši řekla tak pětkrát denně. Ale to je fuk, protože, přiznejme si, kolik z vás ve věku náctiletých souhlasí se svými rodiči?
A pak je tu další důvod k mé povznášející náladě! Ano, navzdory tomu, že jsem bájná příšera, kterou okolí ignoruje, mám se
docela skvěle. A tím důvodem je...? Ovšem, že chlapec. Vlastně už dle zákona dospělý muž (mám totiž vyloženě štěstí na kluky starší minimálně dva a půl roku + ) Viděli jsem se jednou a to byla náhoda. Běžecké závody, on vyhrál a mi jsme mu fandily, navzdory tomu, že jsme ho v životě neviděly. Velmi komunikativní tvor, alespoň co se týče cizích dívek. :D To, že si teď spolu píšeme, je taky celkem náhoda (ok, podpořená z mojí strany). A de facto se vlastně vůbec neznáme, ale vcelku si rozumíme. Hlavně on je prostě strašně hodný, galantní a píše oslovovací zájmena s velkým T (tím myslím např. Tobě, Ti...) a nepíše s hrubkami (to mě na klukách vyloženě vytačí, když napíšou prič a ne pryč!!!!!) No, není to všechno pěkný? Ale předpokládám, že vás to začíná nudit, takže už mlčím... Jo, už mlčím... Zvláštní ovšem na tom všem je, že o něm ví skoro půlka třídy. Ok, možná to pár lidí ví ode mě, ale co ten zbytek?
Ještě je tu něco, o co bych se s vámi ráda podělila. Je fakt, že jsem přišla o kdysi nejlepší kamarádku (našla si jinou) a nejlepšího kamaráda (ten si našel holku). Napadlo mě, jestli na to je vůbec něco pozitivního. A... kupodivu ano.V době našeho největšího přátelství jsem utratila dokonce 151 korun za sms (1 sms = 1 Kč). Rodiče šíleli. A nyní? Momentálně je to pouze 89 Kč. Rozdíl 62 korun/sms. To není až tak špatný, co? Přinejmenší rodiče to ocenili :DZ toho plyne jedna rada pro vás (s trochou nadsázky samozřejmě ;)): Snažíte - li se na rozpadu přátelství s vaší bývalou nejlepší kamarádkou najít něco pozitivního, podívejte se na úbytek kreditu. Přinejmenším rodiře, nebo ti, kdo vám kredit platí, z toho budou mít radost. Určitě na mě teď půlka z vás nadává, že si dělám legraci z vážných věcí, ale i to je občas třeba, aby se člověk nezbláznil ;)