Osamělý puk

Osamělý puk

Jednou takhle s kamarádkou na hokejovém zápasu jsme se dohodli, že napíšeme povídku s názvem osamělý puk. To je sice moc pěkné, ale těžko můžete začít něco psát, když nemáte ani minimální představu o tom, co do té povídky vlastně chcete napsat.

    Tak jsem nad tím začala trochu uvažovat, zatímco na blogu se množily kapitolky Sebevraha, a došla jsem k jakési myšlence. A to přirovnat sebe samu k osamělému puku. Jak jsem tuto ideu rozšiřovala, čím dál tím se se začínala v těchto dvou slovech vidět. Ano, přirovnání je to prazvláštní, ale výstižné.

V čem spočívá ta podobnost?

Osamělý. Slovo, které asi nikdo nemá rád. Samota je bolestná a těžká. I já ji čas od času zažiju a vím, že to není nic příjemného. Ale můžu si za svoji samotu většinou já. Ne že bych byla opuštěná, nikdo mě nechtěl a všichni mě opustili. To ne. Spíš já si občas nechci nikoho připouštět a užívat si své osamění. To já se vyvaruju lidem, poštvu je proti sobě, chci být tak trochu nedotknutelná. Jasně, každý občas potřebuje trochu samoty a soukromí, aby se dokázal vzpamatovat. Jenže já od sebe lidi vyloženě odháním. Nevšímá si mě ten, u koho bych to zrovna chtěla a to jde na úkor ostatních.

Na druhou stranu, abyste si nemysleli, že jsem samotářka. Někdy svojí neskonalou otravností a potřebou se kamarádit a bavit odradím všechny okolo.

A co slovo puk? Vidím se v tom, jak puk krásně, ladně, plynule a bez překážky jede po ledě, dokud ho nějaký hokejista nezastaví svou hokejkou. Tak nějak jsem na to já. Přijde mi, že prostě proplouvám životem, co nejladněji a nejtišeji pozoruji ostatní, ale nezastavuji se. To souvisí i s mou emoční odtažitostí. Prostě spořádaně kloužu dál, koukám se na trápení lidí okolo mě a někdy ani nemám chuť nějak zasahovat, protože se bojím, že to všechno ještě víc pokazím. Ale pak přijde ten zmíněný hokejista – nějaká velká rána v mém životě, šok, překvapení. Zarazím se prudce a nemohu dál, jsem lapená a závisí to jen na něm, jestli mě odrazí dál, anebo mě chňapne do svých spárů.

Jistě by existovalo i spousta dalších snad i lepších přirovnání, ale mě se nechtějí hledat. Raději se spatřuji v osamělém puku, který si naoko bezstarostně klouže po uhlazeném ledě. Dokud nepřijde překážka a dokud se mi někdo nepostaví do cesty. Pak nastává problém. Jenže ta překážka v závěru netrvá dlouho a já zase jedu dál.

Tak to je popis části mého já. Teda aspoň myslím, protože jsem strašně komplikovaná.