Prolog

Prolog

Stereotyp. Každý den.

    Přesně v 7:00 vstanu. Mohla bych vstát i dřív, abych viděla ten neobvyklý jev, totiž prázdné a tiché město, město v nečinnosti, ale nechci mít problémy. Tady se vstává v 7:00. Tečka. Kdyby si každý dělal, co chtěl, tohle město by zřejmě nefungovalo.

    Za půl hodiny vyrážím svižně z přecpaného domu do přecpaných ulic.

    Bystře se rozhlížím kolem sebe. Potřebuju nutně najít žlutý papírek. Jinak mě vyženou pryč z města.

    Je to vlastně taková zvrácená Hra. Město i jednotlivé sektory jsou přelidněny, lidí pořád přibývá i přes různé zákony. A pro tolik lidí tu není místo, nemůžou se všichni uživit. Proto musí existovat nějaký elegantní způsob, jak se každý rok několika lidí zbavit.

    Takže kdysi nějaký chytrý člověk vymyslel Hru. Každé čtvrtletí se po městě poschovají žluté lístečky s logem města. Hry se účastní veškeré osoby starší dvanácti let. Lístečků je přesně o sto padesát míň, než lidí. Během tří dnů každý musí najít lísteček. Kdo ho nenajde, toho pošlou z města ven.

    Jak prosté.

    Tento rok to pro mě je třetí Hra. Takže mi už je dvanáct, skoro třináct. A je přesně třetí den Hry a já stále nemám žlutý papírek, který bych mohla přiložit na skener na mém náramku na zápěstí. Jistě, občas se stane, že lísteček nenajde někdo, kdo je zrovna pro město fakt prospěšný. To pak dostane milost a do divočiny vyšoupnou jenom sto čtyřicet devět lidí, místo sto padesáti. Nebo taky nenalezne svůj žlutý lístek někdo hodně bohatý a ten dá obrovskou sumu peněz za to, aby mohl zůstat ve městě.

    A ti, kdož jsou na vrcholu společnosti, se Hry neúčastní vůbec.

    Obávám se, že já mezi takové lidi zrovna nepatřím.

    Předminulá Hra byla taky dost krušná. Nemohla jsem najít svůj vlastní lísteček. Zdá se, že na to jsem fakt smolař. A tak mi táta dal ten svůj, aby mě zachránil. Za hradby do pusté kruté divočiny poslali jeho místo mě, i když jsem věděla, že jsem to měla být já a ne on. Obětoval se pro mě. Matka se z toho postupně zhroutila a začala mě v podstatě nenávidět, že jsem jí připravila o manžela.

    Tak a dost nostalgického vzpomínání. Natahuju krk, abych měla pořádný rozhled a viděla přes hlavy ostatní vláčících se lidí mířících za nějakým cílem.

    Napravo ode mě se strhne krátká bitka o jeden zapomenutý lísteček. Někdo zaječí a skácí se, zatímco ten druhý si s triumfálním výrazem tiskne lísteček na skener na náramku. Věřte, že tahle Hra není fér. To, že najdete lístek vy, ještě neznamená, že si ho i vy přitisknete na skener. Většinou se strhne nějaký boj a papírek zpravidla získává ten nejsilnější. Nejde jen o dobrý zrak a kapku štěstí, ale taky surovost a pohotovost.

    Dav mě táhne k velké šedé budově továrny. Tady pracuje většina dětí z chudších sektorů od dvanácti až do šestnácti let. Plat nic moc, ale já nejsem ta, kdo si může vybírat.

    Úplně ztuhnu, když spatřím žlutý záblesk. Jako smyslů zbavená se začnu prodírat tím směrem, bezhlavě odstrkuji každého, kdo mi stojí v cestě.

    Je tam papírek a může být pouze můj!

    Ale bohužel nejsem taky jediná, kdo si ho všiml. Vidím, že se tím směrem dere i několik dalších lidí. Skrze sevřené čelisti zavrčím, surově odstrčím jednu malou vyděšenou dívenku. Nevnímám její poplašené vyjeknutí. Ještě kousek a papírek bude můj.

    Než stihnu zareagovat, ze strany náhle přiletí pěst a bolestivě mě praští do tváře. Zaúpím, ale nepřestávám sprintovat k mému vysvobození.

    Ozve se chechot. Zmateně zamrkám a nevěřícně koukám na Laiwa, toho nesnesitelného provokujícího kluka, jak drží můj žlutý lísteček s logem města a vítězoslavně se na mě šklebí. Dřív než si to uvědomím, skáču na něj a s prsty zkroucenými jako drápy ho přišpendlím k zemi. Můj čin ho překvapí, takže není těžké mu lístek vytrhnout ruky. Vzápětí mě někdo bolestivě chytí za vlasy, trhne jimi dozadu a papírek mi vypáčí ze sevření. Pak už jen slyším pípnutí, jak skener zaznamenal lístek.

    Neeeee.

    Motá se mi hlava. Měla jsem takovou šanci. Skoro jsem ten zatracený lístek měla. Mohla jsem být vykoupena.

    „Náno pitomá,“ odplivne si na mě Laiw, když se zvedá na nohy. Bezmyšlenkovitě setřu plivanec z tváře a nechám se unášet davem dál do továrny. To, že se dožiju zítřka v relativním bezpečí za hradbami, se asi nestane, protože mě dnes večer bez lístečku vyženou ven.

Mechanicky dělám jednotlivé úkony, sotva nad nimi dokážu přemýšlet. Čas se nebezpečně krátí. Upřeně sleduji velké hodiny na zdi, jako bych samotným zíráním mohla nějak posunout čas nazpět. Možná to tak má být. Už jednou jsem se vyhnula vyhnání z města, ale osud mě dostihl podruhé. Třeba mi od narození bylo přisouzeno, že jednoho dne opustím město a budu mít tu exkluzivní možnost umřít opuštěná, zapomenutá, šílená.

    S hlasitým cvaknutím minutová ručička poskočí o jedno políčko a já náhle přestanu pracovat. Pás s výrobky mi tak ujede, aniž bych stihla nalepit kód. S tím si teď nedělám starosti. Mám pocit, že kdybych tu zůstala sedět ještě další minutu a dál zírala na hodiny, nejspíš bych začala frustrovaně ječet na okolí.

    Nevšímám si překvapených a rozhněvaných výkřiků, jen se ženu k postranním dveřím. Nikdo je nehlídá. Proč taky? Lidi obvykle neutíkají z továrny, spíš jsou šťastní, že mají práci, za kterou je někdo platí.

     „Stůj!“ přikáže mi hluboký hlas. Zdá se, že šéf si udělal vycházku ze své kanceláře. „Chyťte toho bláznivého šílence,“ přikazuje, když neuposlechnu jeho rozkazů.

    Před sebou vidím obdélník dveří. Za volnou košili mě popadne něčí ruka. Nezpomaluju, naopak ještě přidám a zanechám v ruce onoho člověka kus utrhnuté látky.

    S rukama před tělem vrazím do dveří a oddechnu si, když se pod mým náporem prudce otevřou a já vpadnu na poměrně čerstvý vzduch (i když ten pojem je dost zkreslený, čističky pracují a pracují, přesto je vzduch přesycený smogem a výpary).

    Nohy mě nesou na známé místo, kam se často chodím ukrývat před okolním světem. Obratně šplhám po domech těsně přitisklým k vysokým hradbám. Odrazím se z jedné střechy, přeskočím na verandu dalšího domů, protáhnu se úzkou škvírou a v temné a dávno zapomenuté uličce mezi dvěma domy po hmatu naleznu starý žebřík. Bez zaváhání lezu nahoru stále rychleji a rychleji, moje ruce tvar a délku žebříku dokonale znají. Nasaju známý pach plísně a zatuchlého vzduchu a to mi bolestivě připomene mého otce. Ostatně to byl on, kdo mi ukázal tohle tajné místečko. Potlačím slzy a šplhám dál. Žebřík najednou končí. Nepanikařím, natáhnu se a na stěně nejvyššího domovního poschodí najdu několik kovových hřebů. Přitáhnu se a vyšplhám na nich o kousek vyš, kde najdu malé tajné dveře. Zapřu se do nich a skoro se vkutálím dovnitř. Tam mě čeká malá bohem zapomenutá komůrka. Ve stropě je špinavý vikýř, který otevřu a obratně vylezu na střechu domu.

    Zhluboka se nadechnu, pevně se uvelebím na vyhlídce a zírám na obrovské město. Mám ho před sebou jako na dlani. Vidím vzdálené budovy, spleť uliček a domů. Dole pospíchají titěrné osůbky, které ani nemají zdání, že dvě stě metrů nad nimi sedí na střeše dívka opřená o šedé chladné kameny hradeb.

     Ačkoliv stačí krok a mohu se zřítit dolů do propasti a skočit na ulici jako mastný flek, cítím se jedině tady v naprostém bezpečí, schovaná před zraky všech pozemských lidí. Nikdo normální by se sem nevydal. Cítím se tak svobodná, volná, klidná. I když kovový náramek na ruce mi připomíná, že ten pocit volnosti je jen zdánlivý. Stačí se podívat na příslušný počítač, najít signál mého náramku a jsem odhalená. Zatím však nikoho nenapadlo můj signál hledat a odhalit tak tuto skrýš. Když se konečně dostatečně pokochám pohledem na nekonečné město, jehož vzdálenější okraj se ztrácí v mlžném oparu, zvednu svůj zrak nahoru. Kdybych lezla ještě výš a dál, brzy bych narazila na konec hradeb a mohla bych stát na úzkém chodníčku právě na šířku hradeb. Měla bych neomezený výhled na obě strany. Viděla bych to, co je za hradbami.

    Jenže architekti si dávají dobrý pozor, aby domy u hradeb byly stavěné jen do určité výšky, odkud nehrozí, že bych se někomu mohlo povést vyšplhat na hradby.

    Hradby nás chrání před divočinou. Ale zároveň zabraňují lidem, aby se

vydali na druhou stranu.

    Asi bych měla být dole a zoufale hledat žlutý papírek. Místo toho tady nahoře sedím a plýtvám časem, ale nevadí mi to. Jsem radši tady, než v dolním mumraji. Tady jsem si vždycky cítila víc svá a blíž k tatínkovi.

    Někde ve městě se vznese vrtulník. Nevěnuji mu pozornost, dokud není jasné, že míří stoprocentně mým směrem. Šéf továrny pravděpodobně můj úprk ohlásil policii. Přikrčím se a vklouznu na půdu. Hbitě a jistě šplhám dolů. Cesta je snazší, takže jsem na ulici skoro hned. Tam nahoře mě si mě neměli šanci všimnout. Nikdo ani nic mě nepronásleduje.

    Další hodiny se jen tak potuluji po městě a hledám žluté lístečky. Nic, nic, nic. Buď jsem úplně slepá, nebo už jsou všechny papírky vysbírané. Cítím se pořád hůř a hůř.

    Když odbije pátá hodina odpolední, jsem tak nějak smířená se svým osudem, že tuhle noc už budu nocovat za hradbami. Přesto v sobě pořád chovám malou naději.

    V šest večer už to definitivně vzdávám. To, že mě zatím neodvedli strážci pořádku za nedovolený útěk z práce, jen naznačuje, že můj osud je zpečetěn, a že nemá cenu chytat někoho, koho stejně vzápětí vyšoupnou pryč z města.

    Tiše procházím ulicemi města a loučím se s tím jediným, co jsem za svůj život poznala. Bojím se, to ano.

    V sedm hodin večer (pořád žádný lísteček, kdyby vás to zajímalo) mě napadne, že bych si měla zabalit nějaké věci s sebou do divočiny. Neodejdu přece s prázdnou. Zásoby se mohou hodit, i když mě pravděpodobně něco zabije, jakmile vystrčím nos z města.

    Doma se proplížím kolem matky do svého pokojíku, do vaku naházím všechno, co mi přijde užitečné a vyplížím se zase ven. Cítím se jako zbabělec, podvodník a zrádce, že ani nedokážu říct své matce sbohem (jí jakožto psychicky narušené osobě dali lístek zdarma, což je asi jediný klad na Hře, takže je v pohodě), ale obávám se, že bych se u toho rozbrečela a matka by se i přes nenávist ke mně definitivně zhroutila.

    V půl osmé začínají svolávat všechny občany města na středové náměstí jejich sektorů. V jedné bláhové chvilce mě napadne, že tam nepůjdu, ale uteču někam a schovám se. Třeba i něčím přeřežu náramek, aby mě nenašli podle signálu. Jenže pak si uvědomím, že vláda by si dala tu práci, aby mě našla, i kdyby to bylo na roky.

    Když dorazím na Eravsovo náměstí, už tam je dost lidí. Nijak se necpu dopředu, vím, že si mě najdou tak jako tak. Náměstí a přilehlé ulice se plní rychlostí blesku.

    Odbije osmá hodina večerní. Proti své vůli se celá třesu. Můj konec se blíží. Velmi epické. Mohla jsem hledat lístek, ale já místo toho celé odpoledne zabila chozením a bloumáním po městě.

    Krátce po osmé z Hlavního náměstí do mikrofonu promluví starosta města. Jeho obraz vysílají na velkoplošné obrazovce a další přilehlých „Drazí obyvatelé našeho města, jež i po pádu ostatních nikdy nezanikne, dovoluji si vás přivítat na vyhlášení výsledků tento rok třetí Hry. Každý sám za sebe ví, zda měl to neskonalé štěstí a našel svůj žlutý lísteček s logem města, nebo zda bohužel se mu štěstí vyhnulo obloukem.“ Starosta zmlkne a zatváří se, jako by mu to snad rvalo srdce.

    „My též víme, kdo přiložil lístek na skener a kdo ne. Pokud snad ještě někdo má papírek a nepřiložil ho na skener na svém náramku, nechť tak neprodleně učiní.“

    Nastane chvíle mlčení. Nevěřím, že někdo mohl zapomenout na něco

takového. Fakt bych ocenila, kdyby přestali tohle divadélko protahovat.

    Starosta stojí na velkém jevišti v hlavním sektoru, kde sídli různé instituce. Pozvednu svůj zrak a vidím, jak je náměstí sledováno vojáky připravenými kdykoliv použít zbraň.

    „Tak,“ zaburácí starostův hlas, „tímto ukončuji možnost zaregistrovat lístky. Nyní přistoupíme k vyvolávání těch lidí, kteří nenašli svůj lístek.“

    Konečně zbystřím. Postupně vyvolávají jednotlivá čísla těch, kteří mají tu smůlu, že je vyženou ještě dnes večer ven za hradby. Každý vyvolaný zvedne ruku se zářivě žlutě rozzářeným náramkem. Kolem dokola i v ulicích jsou na domech pověšené kamery, snímají nás i kamery ze vznášedel. Takže opravdu nehrozí, že někdo přehlédne vaši zvednutou ruku se svítícím náramkem.

    „Číslo 21 746 289. Kdopak, jaký nešťastník, má tohle číslo?“

   Vím, že to je moje číslo, přesto mi trvá, než se proberu. Tohle je totiž konečná. Už nepřijde žádný zázrak, který by mě zachránil před vyhnanství do divočiny.

    Váhavě mačkám malé tlačítko na náramku a pak pozvedám zářící ruku vzhůru. Pár nejbližších lidí kolem se otáčí a soucitně na mě hledí.

    Já nepotřebuju váš soucit, chce se mi zaječet, ale mlčím.

    Zírám vzhůru a vidím, že na obrazovkách po celém městě ukazují můj zvětšený obličej. Vyhublý umaštěný obličej s kruhy pod očima. Nejdřív se tvářím vyděšeně, ale když si uvědomím, že mě vidí celé město, nasadím nebojácný výraz. Nebudu brečet a žebrat.

    Nade mnou se dolů snese vznášedlo a otevře se dolní poklop. Dva černí ozbrojenci mě vytáhnou na žebříku na palubu. Nikdy jsem ve vznášedle neletěla, ale teď si cestu nedokážu užít.

    V příštím okamžiku stojím na jevišti vedle dalších šesti lidí z našeho sektoru. Někteří z nich brečí, někteří se tváří lhostejně, někteří si snaží udržet zbytek hrdosti a odvahy. Po mě na jeviště přijde ještě jedna droboučká dívenka. Celá se třese, vzlyká a prosí. Nejspíš to je její první Hra.

    Pak se ozve gong. Teď je nás sto padesát.

    Dívka se na mě podívá očima plnýma slz. Píchne mě u srdce a vezmu holčičku jemně za ruku a držím ji.

     „Všichni dobře vidíte, koho dnes pro dobro ostatních z města pošleme ven,“ říká starosta. Takže mezi námi sto padesáti není nikdo dost výjimečný, aby mu udělili milost.

    Naštěstí to pak už neprotahují. Starosta nám ještě přede všemi popřeje hodně štěstí v nehostinné divočině, připomene nám (a zároveň všem), že se obětujeme pro město, pro každého obyvatele, a že naše oběť není věru zbytečná. Bohapusté žvásty. Pouštím to druhým uchem ven.

    Nakonec pro nás přiletí vznášedlo, do kterého postupně nastupujeme bez větších protestů smíření se svým osudem. To samé se děje v ostatních sektorech. Já a dívenka vedle mě musíme čekat, protože jsme až na konci řady.

    „Stůjte! Zadržte! Ne, prosím, počkejte!.“

    Myslela jsem si, že můj odchod proběhne více méně v klidu. Mýlila jsem se.

    Jakmile uslyším ten hlas, trochu nadskočím a automaticky pohlédnu na obří obrazovku. Ano, támhle. Vidím moji matku, jak se zoufale prodírá davem. Napůl šílená, nenávidící mě za to, že jsem ji připravila o manžela, ale přesto v ní převládají mateřské pudy. Divím se, jak se dostala až sem.

    Matka si nevšímá ozbrojenců a šplhá na naše jeviště. Váhavě k ní jdu a podám ji ruku, aby se mohla vytáhnout nahoru. Koutkem oka také pozoruji starostův obličej, který chvílemi střídá obraz mé matky. Pobaveně nás pozoruje, ale nezdá se, že bych chtěl nějak zasáhnout. Čeká, jak se situace vyvine.

     Stojím před zraky celého města. Naprosto odhalená.

     Matka mě pevně obejme, po tvářích jí tečou slzy. „Zlatíčko, tohle mi nemůžeš udělat! Nemůžeš mě opustit i ty,“ drmolí překotně. Mimoděk si všimnu, že k nám přiběhl kameraman a důsledně natáčí každé naše slovo. Celé město nás slyší.

    „Ani ses nerozloučila!“ říká matka a její hlas zní zlomeně.

    Bezmocně šeptám: „Mami.“ A tisknu jí k sobě. Odchod pro mě bude teď ještě těžší.

    Přistupuje k nám nějaký novinář s mikrofonem. Slyším starostu, jak říká: „Tady vidíte nekonečnou mateřskou lásku, opravdu mi to trhá srdce. Proto také byla zřícena Hra, abychom nemuseli rodiče oddělovat od svých milovaných dětí. Aby mohli žít spolu, aniž by se město přelidnilo.“ Jeho slova mi nedávají smysl. Vždyť právě já a moje matka jsme důkazem, že nás oddělují. Starosta namlouvá davu nesmysly, ale ten je příliš zaujat dramatem, jež se odehrává na pódiu.

    Náhle matka bere novináři vedle nás mikrofon z ruky. „Nemůžete mi vzít dceru. Takhle jsem přišla o manžela. Před půl rokem a teď bych měla přijít i Laru? Ani mi, chudák, neřekla, že nemá lístek, a že jí pošlou ven z města, protože se bála, že bych takovou zprávu neunesla.“ Ta žena, kterou jsem celý půl rok vídala jako zlomenou trosku, náhle ožívá a ječí do mikrofonu na dav.

    „Když jsem přišla na náměstí jako všichni ostatní a slyšela vyvolávat její číslo, nemohla jsem jen tak stát a přihlížet, i když vím, že můj odvážný čin bude potrestán.“

    Zatahám matku za rukáv. „Mamí, nech toho, kašli na to, vždyť za to tě zabijí,“ snažím se jí vysvětlit. Jsem zoufalá. Tohle se nesmí. Vidí nás celé město. Ale ona mě neposlouchá, dál mluví. Přiskočí k ní ozbrojenec ve snaze vytrhnout jí mikrofon, ale matka pohotově uhne.

    „Proč je vlastně Hra? K čemu slouží? Aby oddělovala příbuzné, ničila rodiny? A přelidnění? Pchá, co na tom změní, že každý rok pošlou šest set lidí na jistou smrt? Jen bohatí si můžou zařídit, aby sebe a své děti mohli ušetřit Hry. Tohle-.“

    Voják vytrhne ženě konečně mikrofon. Doposud jsem si myslela, že se to nějak zamluví, že se to všechno svede na matčinu šílenost, ale její poslední slova moji naději rozmetala a přesvědčila, že za tím stojí něco dalšího. Tohle je podněcování ke vzpouře!

    Starosta znovu získá pozornost na hlasitým odkašláním. Obličej mé matky vystřídá záběr na něj. Matku zatím drží dva ozbrojenci a mají co dělat, aby se jim nevytrhla.

    „To bylo opravdu dojemné,“ říká starosta. „Trochu nám to přerušila původní program…“ Dav bučí, stojí při matce a mě, moje šílená hrdinská maminka si lidi dostala na svoji stranu a nejvyšší z města to ví. Musí teď našlapovat opravdu opatrně, aby zabránil vzpouře. Tihle lidi k ní jsou dost náchylní. Proto starosta změní taktiku.

    „Moc rád bych, věřte mi, zařídil, aby tato dívka,“ záběr na mě,“ mohla zůstat se svojí maminkou. Ale pravidla Hry jsou pravidla a ani dokonce já jeho nemohu měnit, jak se mi zlíbí.“ Ozve se nesouhlasné mručení. I já jsem tajně doufala, že budu moci zůstat ve městě.

    „Ale něco přece jen udělat mohu! Zařídím této nešťastné ženě co nejlepší život, bude moci mít další dítě. Udělám vše, aby jí nahradil to, o co dnes kvůli Hře přijde. Také se mohu pokusit do příští Hry zasáhnout do pravidel, bude – li to možné.“

    Vím, že to je chabá náhražka a žádné změny bez tak nenastanou, ale dav je očividně spokojen a možné povstání a nepokoje prozatím zažehnány.

    S matkou se vrháme kolem krku, dlouze se objímáme. „Jsi fakt statečná,“ šeptám mamince a zároveň se jí omlouvám, že jsem jí neřekla o svém odchodu. Také ji varuji, že svou řečí si nejspíš zadělala na problémy. Když jí pouštím, zdá se, že už je smířená a klidná jako nyní i já. Ještě jednou mi stiskne ruce a já už vstupuji do vznášedla. Těsně před odchodem neodolám a zamávám davu. Odpoví mi řev z tisíců hrdel. Jsem skoro hvězda. Škoda, že si té náhlé popularity neužiji dlouho. A to jsem chtěla jen v klidu přijmout svůj osud.

    Poslední pohled věnuji starostovi. Stojí tam a zatíná čelisti vztekem. Podívám se na mě a jeho pohled jasně naznačuje: Tvoje matka mi způsobila problémy. Nedoufej, že se dožije dalšího dne.

    To vědomí mě bolí, i když jsem něco takového tušila už v okamžiku, kdy

se moje matka dostala na pódium.

    Vznášedlo stoupá nad tmavnoucí město. Dívám se dolů, znovu se loučím. Sbohem navždy, moje cesta bude za chvíli u konce. Do mé ruky vklouzne drobná ručka. Podívám se na tu malou vyděšenou dívenku. Už nebrečí, ale cítím z ní sílu a odhodlání, jaké měla moje matka.

    Třeba mě, nás, za hradbami čeká další život.