Vražda č. 5967

Fajne, další díl Sebevraha.
 

Vražda č. 5967

 

Dneska ráno jsem utrpěla docela šok. Bolel mě krk, a když jsem se podívala do zrcadla, spatřila jsem, jak se mi tam vybarvuje modřina kolem dokola. Je to kvůli tomu, že jsem se včera oběsila? Co když už přestává moje z jistého úhlu nesmrtelnost?

    Další šok následoval hned vzápětí, když jsem otevřela mailovou schránku. Čekal tam na mě další vzkaz od tebe, Nate. Prudce jsem zalapala po dechu jako ryba. Včera jsem ti neodepsala. Do háje, do háje.

    Opatrně se zavřenýma očima jsem mail otevřela.

 

Co se děje, Kathyn? Proč neodepisuješ?

 

Nat

 

Bodlo mě u srdce. Já jsem chtěla, Nate, chtěla jsem. Ale nemůžu za to mý pitomý prokletí. Kdybych se bejvala nezabila, tak bych ti napsala. Nicméně nějaký výmluvy mi byly k ničemu, musím ti napsat.

    Text mailu jsem pořád opravovala, zabralo mi to snad víc jak půl hodiny. Nakonec jsem zprávu odeslala, až když mě mamka potřetí volala na snídani.

    Tady je můj výsledek:

 

Milý Nate,

    Strašně moc se Ti omlouvám, že píšu až teď. Vážně, samým studem bych se šla zahrabat.

    Též doufám, že se Ti v New Yorku daří tak dobře, jako tomu bylo při mém odjezdu. Filadelfie je obrovská, mám problém trefit do školy nebo domů… Ale to se snad časem spraví.

    Taky bych ráda, abychom se setkali. Uvažovala jsem o tom, už když jsem hleděla na vzdalující se Toronto. Tak kdy?

 

Kathyn

 

Já vím, žádná sláva, ale na víc jsem se hold nezmohla.

 

Dneska je ten večírek. A všichni jsou z toho šílený. Nechápu, co se tam bude dít tak úžasnýho… Ptala jsem se ráno mamky, říkala, že tam mohu zůstat do půlnoci, aniž bych přišla domů příliš opitá. Což nehrozí. Budu spíš zabitá, než opitá. Takový detail.

    Nora je fakt mimo. Jako ostatní. „Ježkovy, dneska bude ten večírek a bude tam Liam a bla, bla, bla…“ Jestli chápete. Nechci vás zatěžovat všema jejíma žvástama. Kvůli své praštěné kamarádce svůj deník nevedu.

    Taky jsem přišla s tím, že bych jela k tobě, Nate. Teda nedomluvili jsme se zatím vůbec na ničem, ale já tak nějak počítám s tím, že pojedu já k tobě, nikoliv ty k nám.

    Tuhle myšlenku mamka kupodivu přijala s nadšením. Asi si myslím, že na mě máš dobrej vliv.

 

A teď k samotnému večírku. Dneska je pátek, takže se nikdo nemusí učit. Je tu fakt hafo lidí, Vanessa pozvala snad celou školu i s učiteli a uklízečkama. Dorazily jsme sem společně s Norou, protože ani jedné se nechtělo jít samotné. Tancujeme, teda aspoň se pokoušíme o něco podobného. Já v tanci nikdy nevynikala. Noře to docela jde. Alkohol jsem prozatím viděla jen zdálky.

 

„Jak se vám tady líbí,“ ptal se Liam, zatímco Nora někde vedle mě omdlévala úžasem.

    „Celkem to ujde,“ pokoušela jsem se přeřvat hudbu. V tu chvíli jsem zaregistrovala, že Noru někdo někam odtáhl. To se jí líbit nebude, zvlášť když je tu Liam, určitě se vrátí.

    „Nechceš si zatancovat?“

    „Jo,“ kývla jsem. Problémem je, že jakožto holka zkrátka nemůžu odmítnout, protože by to urazilo ego protějšku či co. Prostě jsme se dali do tance. Zrovna hráli nějakej ploužák, takže mě Liam objal kolem boků a já jeho nemotorně kolem ramen. Připadala jsem si strašně, Nate, pořád jsem měla pocit, že jsem ti nějakým způsobem nevěrná. I když nevím, jak je to možný, vzhledem k tomu, že nejsem tvoje holka ani nic takovýho.

   Nora se pořád nevracela, což mě ze začátku trochu deprimovalo. Nakonec jsem si řekla, že to musím brát pozitivně. Ona si asi našla někoho, takže nemusím poslouchat její řeči o tom a tom. Navíc tu je někdo, komu se pravděpodobně líbím. Což je fajn. Zvedne to sebevědomí.

    „Sluší ti to,“ říkal zrovna Liam. Už jsme se stihli docela poznat. Pak tiše skoro stydlivě dodal: „Nechceš si někam vyjet? Mám sebou auto, tady je fakt rušno.“

    Usmála jsem se, vážně jsem se usmála. Ten návrh se mi zamlouval a kromě toho Liam je koneckonců docela pěknej. V tu chvíli jsem dokonce vypustila z hlavy i tebe, Nate. Omlouvám se, omlouvám se.

    Společně jsme se prodrali ven, ani jsem se neobtěžovala hledat Noru, ani jsem nechtěla vědět, co zrovna musí dělat. Pak jsme s Liamem projížděli noční osvětlené město, které vypadalo vážně úchvatně. Liam, jak se zdálo, se ve Filadelfii na rozdíl ode mě dobře vyznal.

    Byla jsem tak uchvácená vším možný (čili hlavně Liamem), že mě ani nenapadlo myslet na sebevraždu. Když nad tím tak zpětně uvažuju, to je skvělej posun dopředu. Když budu hodně zaneprázdněná něčím jiným, tak zapomenu na nutkání jít se zabít.

    Asi půl hodiny před půlnocí jsme se zastavili u Liama doma. Chtěla jsem už raději jet zpátky, aby mamka nešílela, ale nakonec mě přemluvil, pitomec.

 

Už to začalo. Ta potřeba se jít zabít. Sakra, nevím, co mám dělat. Jsem u Liama, vzdálená našemu domu. Bude fakt zatraceně divný, když se udusím před Liamem. Jedině… V hlavě se mi začal rodit šílený plán. Sice budu mít průšvih u mamky, navíc taky budu vypadat jak Liamova holka, ale neprozradí se mé tajemství.

    „Liame, mohla bych prosím u tebe dneska přespat?“ slyším sebe říkat.

 

Diskusní téma: Vražda č. 5967

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek