Vyznání

Už se z toho začíná stávat ošklivý zvyk, že místo úvah, jak je napsáno v názvu, sem píšu úplně něco jiného a to především komplikace mého komplikovaného života. No budiž. Nápady na povídky nějak nejdou, prostě mám zrovna špatné období, zatímco tyhle bláboly mi jdou psát dokonale.

 

Jistě si vzpomínáte na článek Vykolejená. Tohle je něco podobného, akorát si to vynásobte stem.

 

Večer. Vlastně noc. Vlastně chvilka po půlnoci.

Sedím na plese vedle kamarádky a trnu hrůzou. Mamka totiž už chce jet domů, ale já ještě ne. Ještě chvíli. Dokud si se mnou nezatancuje. Kdo?  Můj Vyvolený s velkým V. Jenže ten se k tomu nějak nemá, takže propadám beznaději, zoufalství  a pak už jen letargii....

 

Připadám si stále trapněji, když už po druhém musím mamku prosit, abychom ještě neodjížděli.

 

Následuje ještě několik protrpěných písniček než se konečně rozhodne, že si se mnou zatancuje. Nehledě na to, že si v té situaci připadám jako Popelčina nevlastní sestra, kterou macecha dostrkává k princi, to je vlastně super. Jenže pak si uvědomím jednu věc. A to, že teď je prostě ta pravá chvíle, kdy se vytasit s mým zamilovaným vztahem k němu (tak hele! On už to stejně věděl od jedné mé příšerovské kamarádky. Že, Klárinko? :D). 

 

Takže zoufale koktám jakousi větu a málem se propadám trapností, když on nechápe. Ale nakonec mu to dojde. A já jsem vděčná, že se o něj mohu opírat, protože jinak bych se dozajista skácela. Říká, že to nevěděl a byl hodně moc překvapený a stále je. Nakonec se rozhodneme, že si teda zatancujeme, když už tam prostojíme půl písničky.

 

Tanec mi trochu pročistí hlavu a já se divím, že někdy dokážu být tak praštěná. I když o pročištění hlavy by se dalo pochybovat, protože ta blízkost...

 

Když skončí písnička, začínám se omlouvat, že je to ode mě hloupé atd. A on mě vezme za ruku a zatáhne mě ke stolu hned vedle reprodukturů. Tam si sedneme k sobě a scukneme hlavy, abychom se vůbec slyšeli. A začínáme docela vážný rozhovor. Oba se tváříme asi dost zničeně a zoufale. A doopravdy jsem strašně ráda, že si o tom můžu konečně promluvit. A navíc, tak nějak cítím, že mě bude poslouchat.

 

Jsem ráda, že se ho dotýkám, protože mě ten dotyk drží jako pevný bod v megabouři na místě.

 

Když už není co říct, naposledy si zatancujeme. Tango... Jsem mu vděčná, že mi vyslechl a pokusil se mě pochopit.

 

A pak to všechno skončí. Jedu domů celá roztěkaná, plná adrenalinu. Jsem zoufalá, ale zároveň se mi ulevilo...

 

No... tak takhle vypadal  ples. Docela hrůza, což? Ale můžu si za to já (a částečně i Kláruše). Přesto toho nelituju, i když jsem mu asi kapánek poničila noc.

 

Když to vezmu tak kolem a kolem, nejedná se vlastně o polovičaté vyznání lásky?