Život se smrtí - Útěk

Od Eliz

Život se smrtí

ÚTĚK

Běžel jsem tmou. Hnal jsem se lesem, kolem mě se míhaly obrysy stromů a keřů. Veškeré zvuky se slily do jedné vlny nesrozumitelného mumlání.

    Dup. Dup. Dup.

Země se otřásala pod údery okovaných kopyt a tento zvuk nutil dál. Sotva jsem dokázal lapat po dechu a několik týdnů strávených Uvnitř, ve Vězení, ze kterého se neutíká (jaká ironie) v chladu a hladovění si žádalo svou daň.

    Dup. Dup. Dup.

    Dovolil jsem si ohlédnout se po svých pronásledovatelích. Byli tam – pět tmavých postav v černých pláštích s obličeji skrytými pod kápěmi. Byli blíž, než jsem čekal. Doháněli mě.

    Dup. Dup. Dup.

    Upínal jsem zrak do dálky do míst, kde se pravděpodobně nacházela hranice a vstup do světa Nové vize. Vstup do relativního bezpečí. Ještě několik kilometrů. Ale mě už docházely síly, pronásledovatelům však nikoliv.     

    Zvolnil jsem šílené tempo. Takhle jim stejně nemám šanci uniknout. Za běhu jsem se rozhlédl a hledal vhodný úkryt.

    Dup. Dup. Dup.

     Země duněla, jak vojáci hnali své koně ke stále většímu trysku. Doháněli mě, a jestli mě doženou, buď mě zabijí (což by byla ta lepší možnost), nebo mě odvlečou zpět do Vězení, kde mě budou tak dlouho trýznit a mučit, až se ze mě stane zlomená roztřesená beztvará hromádka. Pak vyléčí z toho nejhoršího a začnou od začátku, dokud jednou definitivně nezemřu.

    Dup. Dup. Dup.

    Znenadále jsem zpanikařil.

    Svist.

    Vzduch těsně vedle mého ucha proťal šíp a vzápětí se se zadrčením zavrtal do kmenu stromu. Překvapeně jsem bezděky vyjekl a zakopl o povystrčený kořen. Stihl jsem jen jedenkrát mávnout rukama do vzduchu, než jsem se zřítil na zem.

    Dopadl jsem tvrdě, až se mi zajiskřilo před očima. Ležel jsem a hruď se mi křečovitě zdvíhala a klesala, sotva jsem

se dokázal nadechnout.

    Dunění kopyt ustalo a mě zakryl stín, pokud je to v noci vůbec možné.

    Přidušeně jsem vyjekl. Neměl jsem šanci uniknout. Utekl jsem a byl jsem dopaden. Všechno bylo zbytečné.

    Ale i to se stává…

    Přesto jsem se pokusil uniknout. Přitahoval jsem se rukama pořád dopředu dokola jako šílenec a neměl jsem k tomu daleko.

    „Pchá“. Nade mnou se ozval pohrdlivý, posměšný hlas. „Plazíš se nám tu u nohou jako červ, ale stejně neutečeš.“

    Neposlouchal jsem, jen jsem se zatvrzele plazil dál. A pak…

    …Pak jsem zavadil ve vzduchu o něco tekutého, jako kdyby moje ruka prošla vodou. Vzduch před mnou jako by se vlnil.

    Je to možné? Tázal jsem se sám sebe. Tady lese?

    Odhodlaně jsem se zvedl a udělal krok vpřed. Chvíli se mi otupily smysly…

    …A pak jsem se ocitl na poušti světa Nové vize.

    Právě jsem prošel prostorovou anomálií, nebo-li portálem, jestli chcete, a unikl svým pronásledovatelům. A co je ještě lepší? Oni mě nemohou následovat. Nikdo z těch na druhé straně nemůže sem do světa Nové vize. Nakonec to nebylo zbytečné.

    Ačkoliv jsem byl v bezpečí, byť jen v klamném, tohle nebyl cíl, tohle nebyl konec. Tam na temné straně jsem nechal někoho, na kom mi záleží. Mého přítele. Pomohl mi, abych mohl utéct, a to ho jistě bude stát mnoho bolesti a snad i život. Proto se musím vrátit zpátky, Dovnitř.