Podzemí

Od Eliz

Rozhodla jsem se zůčastnit jedné literární a umělecké soutěže. Tématem bylo: Nejmoudřejší je číslo a podtéma pro speciálně literární obor znělo: „Když někoho skutečně miluješ, věk, vzdálenost, výška či váha jsou jen nepodstatná čísla.“ Docela nevděčné témátko, ale poprala jsem se s tím po svém. Teď vám přináším ukázku...

Tak, s hrdostí v hlase vám oznamuji, že moje povídka vyhrála, alespoň v Pardubickém a Hradeckém kraji.

PODZEMÍ

(kde nutně potřebujete čísla)

Dospěla jsem k názoru, že čísla jsou strašně depresivní věc…

    Stála jsem na úzké lávce, bála jsem se pohnout, abych se nezhroutila do bezedné prázdnoty po stranách. Patrik kousek přede mnou zuřivě mlátil do kamenných dveří, které nám bránily v průchodu. Uprostřed nich byl obdélníček – jednoduchá číselná klávesnice. Měli jsme zadat číselný kód.

    Pokud bude chybný, zřejmě se zřítíme do propasti pod námi.

    „Do háje,“ zaklel Patrik a nervy mu rychle docházely. Měli jsme jen jeden pokus a žádnou nápovědu.

    Jak jsem se sem vlastně dostala? Do chladných kamenných místností někde pod zemí, kde čeká na každém kroku nebezpečí?

     Já nevím! Bylo to hrozné, ale opravdu jsem to netušila a Patrik – můj idol, kterému jsem se stejně v životě nemohla líbit, protože jsem nesplňovala měřítka třídní krásky, také ne.

    Ozval se vzdálený rachot, burácení a následné skřípění, jako by se do pohybu dala spousta ozubených soukolí.

    „Přichází něco velkého,“ šeptla jsem k Patrikovi.

    Náhle se z pravé strany vyřítila obrovská palice a řítila se na chatrný mostek, na kterém jsme stáli.

    Zaječela jsem a vrhla se na Patrika o sekundu dřív, než lávku těsně za mnou roztříštila železná palice. Společně s Patrikem jsme tvrdě dopadli na zem, ale nebyl čas se oklepávat, protože kyvadlo se vracelo o něco blíž ke dveřím s číselnicí.

    „Zadej to heslo,“ vřeštěla jsem v panice, když kolem nás zase prosvištěla palice a vzala kus mostku sebou.

     Patrik se ke mně otočil. „Já nevím, jaké heslo mám zadat!“ Snažil se mluvit klidně, ale nedařilo se mu to.

    „To je jedno, umřeme tady tak jako tak!“ Šílela jsem strachy a nedokázala jasně přemýšlet.

    Palice prolétla kolem nás, až mi vlasy prudce zaplály ve vzduchu.

    „Chci, abys věděl, že tě miluju a promiň, že ti to říkám až teď, vždycky jsem se bála, že mě odmítneš,“ zařvala jsem přes okolní hluk a vrhla se ke dveřím. Ani jsem na číselnici pořádně neviděla, ale vyťukala jsem šest čísel.

    Jedna, jedna, dva, tři, pět, osm.

    Pomodlila jsem se k nějakému dobrodinci a pevně zavřela oči.

    Šance na přežití je tak 1:1 000 000.

    Vzápětí se ozval výkřik a Patrik za mnou ztratil pevnou půdu pod nohama. Cítila jsem, jak mi přestává být srdce. Vyvřískla jsem, chňapla po něm a chytila ho za jednu ruku. Tahala jsem ho jako o život. Ne jako, doopravdy.

    Zachránila jsem ho!

    „Díky bohu,“ zašeptala jsem a setřela slzy z tváře. Jenže Patrik se díval někam za mě. Otočila jsem se a uvědomila si, že dveře jsou otevřené.

   „Jak jsi to dokázala?“ zeptal se mě překvapeně, když jsme vstoupily do bezpečí další místnosti, právě ve chvíli, kdy se zhroutil i zbytek mostu. „Jakou číselnou kombinaci jsi použila?“

   Trošku jsem zrudla. „Fibonacciho posloupnost. Riskla jsem to.“

    „Jsi vážně šikovná,“ řekl obdivně. I já se divila, že jsem měla takové štěstí. Jenže tohle nebyl konec a my museli jít dál… na konec.

    Pokud nějaký existuje.

    Opatrně jsem se tedy vydala místností vpřed.

    „A…ééé, to co jsi říkala před tím, než jsi namačkala tu kombinaci, je pravda?“ zeptal se mě najednou Patrik.

    Ztuhla jsem uprostřed pohybu a pomalu se otočila.

    Nádech, výdech. Teď nebo nikdy!

   „Ano, je to pravda, mám tě ráda už celou věčnost.“ Byla jsem červená až za ušima, ale kvůli tmě to snad Patrik neviděl.

    Sklopil hlavu. „Abych byl upřímný,“ začal Patrik pomalu, „i já tě miluju takovou, jaká jsi, ale bál jsem se to přiznat.“

    „Cože?!“ Asi to bylo tím přepětím, ale já se normálně štěstím rozplakala jako dítě.

    Ale pak přišlo něco dalšího…

    Nejdříve se ve vzdáleném rohu něco pohnulo a pak slabě zasyčelo.

    Zaječela jsem hrůzou a Patrik mě chytil za ruku. „Ať už je to cokoliv, čelíme tomu společně,“ zašeptal rychle. Poděkovala jsem mu pohledem.

    V dalším rohu taky cosi slabounce zavrčelo a vzápětí mi došlo, že jsme v půlkruhu obklíčeni černými postavami a huňatou lesklou srstí a žlutýma prasečíma očkama.  Tlačili nás ke stěně a my chtě nechtě museli ustupovat. Křečovitě jsem svírala Patrikovu ruku.

    „Třicet krát pět.“

    „Sto padesát.“ Patrik měl víc duchaplnosti než já a odpověděl správně. Všechno se tu vlastně točilo kolem zpropadených čísel.

    „Odmocnina z dvěstě dvaceti pěti.“

    „Patnáct.“

    „Pět set devadesát jedna děleno třemi.“

    „Eeee….“ Nějak nám došla šťáva. Nevěděli jsme.

    V tu chvíli se pod námi otevřelo propadliště a já si uvědomila, že padám někam dolů raketovou rychlostí. Svírala mě nepředstavitelná hrůza, že tu umřu. Jedinou oporou mi byla Patrikova ruka v tomhle rozkomíhaném světě.

     „Miluju tě,“ zařval. Ráda bych mu se slzami v očích naposledy odpověděla….,

….ale probudila jsem se celá propocená ve své posteli.

    Byl to jenom pouhý sen! Příliš živý sen a já na jednu stranu litovala toho, že to z části nebyla realita. Patrika jsem opravdu milovala, ale seženu někdy dostatek odvahy, abych mu to řekla? Možná…. Po tom snu…

     A pak jsem si vzpomněla na obávanou úterní písemnou práci z matematiky. Proto všude ta hrůzostrašná čísla.