Příroda se zlobí

Tak tady je můj první pokus o líčení, nebo-li umělecky zabarvený pokus. Píšu něco takového poprvé, tak prosím o shovívavost. Nejdřív jsem zkoušela psát na téma klid noc, takou romantiku, ale zjistila jsem, že toho nejsem schopná, aby to vypadalo přesvědčivě. Asi jsem na to negativní líčení.

 

Příroda se zlobí

 

    Hněv. Zuřivý. Syrový. Na tmavém nočním obzoru se kupí neproniknutelná šedá hradba mraků. To se stříbřité vojsko v naleštěné zbroji chystá vytáhnout do boje. Zvětšuje se, přibírá posily. Výhružně se tyčí nad lesklou, zdánlivě klidnou mořskou hladinou. Nahoře se rozprostírá hvězdnatá obloha bez poskvrnky. To všechno je první předzvěst blížící se bouře. Jinak je všude mír. Prozatím.

    Jako plášť na nás dopadá trýznivé a dusivé ticho. Dýchaný vzduch je hořký, teplý. Leptavý. Příroda nás napíná. Čeká. Stále čeká.

    Přímo vidím napětí na tvářích svým spolubojovníků. Nemáme šanci vyhrát tuhle bitvu.

    Ne. Ale nevzdáme se.

    Šedavá hradba se blíží. Natahuje své pařáty – lesklé kroutící se chomáče mlhy. Mlha hustá jako mléko nás obklopuje a hladí po napjatých obličejích. Je to nepříjemné. Otřesu se.

    Pak se přidá prudký nemilosrdný vítr. Slyším jeho svištivý a prchavý smích, když nás rve šaty z těla. Pokud jsme se předtím topili v mlze, nyní po ní není ani památky. Krutý ledový vítr ji odehnal. Chce pro svůj výstup volné jeviště. Chce si nás podat sám.

    Blesk. Hřmění. Zachvění. První studené a těžké kapky. Několik prudkých vjemů na mě naráz útočí. Žádají si moji pozornost. Začíná zvrácený koncert přírody, jehož rytmus mi není znám. My jsme jen diváci.

    Zuřivé, divoké živly si užívají svoji volnost. Bez přestávky útočí na malou, v rozlehlém oceánu nepatrnou, loď, na jejíž palubě se krčíme.

    Sleduji, jak ostře zazáří klikaté blesky. Pak ticho. A pak jim odpoví hromy svým dunivým hlasem. To bude určitě baryton nebo bas. Nepřetržité provazce dešťových kapek nás promáčely až na kůži. Ani vítr nezůstává pozadu, S neustále obnovující se silou doráží na chatrnou loď. Příroda běsní jako dravé zvíře.

    Paluba je promáčená. Jak se loď divoce a nekontrolovatelně houpe na rozdivočeném moři, vysoké vlny se přelévají přes zábradlí a plní palubu mořskou vodou. Všude pobíhají námořníci a zoufale se snaží vylévat vodu zpět do rozbouřeného oceánu, dokud je vlna, vítr či jiný protivník nestrhnou sebou do mučivého neznáma vstříc smrti.

    Skoro nevidím kolem sebe. Uši mám ohlušené hromy, oči zaslepené deštěm. Ale dál se pevně držím zkřehlými prsty mokrého lana.

    Příroda nám ukazuje svoji temnější tvář. Vylévá si svůj hněv a vztek. Ukazuje, jak jsem proti její zlobě bezmocní, titěrní. Odhaluje nám své silné zbraně.

    V dáli oblohu prořízne zubatý blesk. Hvězdy už dávnou dávno nejsou vidět.

    Slyším zděšené výkřiky posádky.

    Přežijeme?

    Nevím. Dnes o tom nerozhoduji já.