1. kapitola

První kapitola

Choulila jsem se ve slepé tmavé, špinavé a úzké uličce s koleny přitaženými k bradě, abych si udržela alespoň trochu tělesného tepla. I přesto jsem se otřásla zimou, již sem zanášel kvílivý studený vítr.

    Ještě nedávno jsem si říkala s pevným přesvědčením, že bych takhle nízko nikdy nesklouzla. Jenže všechno v životě je po čase pomíjivé a i moje pracovní místo v továrně zmizelo. Byla jsem jen další víceméně zbytečný hladový krk.

    A tak jsem seděla v zapáchající uličce s malou taškou, jež představovala jediný můj majetek. Neměla jsem žádný domov, kam bych se mohla vrátit, žádné blízké osoby, do jejichž náruče bych se pomohla vyplakat. Jenom já sama se svou tajemnou minulostí a neznámým původem.

    Proč vlastně jsem přišla o práci v továrně?

    Majitel mi rozzlobeně oznámil, že od té doby, co jsem začala vykonávat podřadné prácičky, se produktivita dosti snížila. Že prý odvádím pozornost mužů od jejich práce.

    Kvůli mému půvabu jsem teď mrzla na ulici. Jak bizarní.

    Přesto musím uznat, že na tom bylo něco pravdy. Opravdu se za mnou otáčely pohledy mužů mnohem častěji, než po jiných dívkách mého věku. Ale mohla jsem být nejvýš jen povyražení

pro znuděné pány, které unavovaly jejich stárnoucí a hašteřivé ženy a jednotvárný život.

    Mohla bych, ale mně se takováto činnost – i přes poměrně velký možný výdělek – hnusila.  A ani jsem nechápala, odkud se můj půvab bere. Zřejmě zevnitř. Ale tím jsem si nemohla být jistá, vlastně jsem si nemohla být jistá vůbec ničím, co nějak souviselo s mojí minulostí.

    Protože já ji neznala.

---

Nepamatuji se, že bych usnula. Ale vím, že se to vrátilo. Znovu.

„Á, vítejte, milá slečno,“ ozval se mazlivý hlas. Toho, komu patřil, jsem si představovala jako slizkého postaršího hubeného muže, jež má choutky v různých nestydatých představách a většinou to nezůstávalo jen u představ.

    Byla jsem tedy překvapená, když ze stínu vystoupil urostlý muž, který musel v nedávné době překročit čtyřicet let.

    S potutelným úsměvem se ke mně pomalu přiblížil, a ačkoliv mě zamrazilo v zádech, neucouvla jsem.

    Měla jsem na sobě nabírané fialkové šaty z jemné látky. Byly nádherné, ale mně se dolní lem motal pod bosé nohy.

    Muž jemně pozvedl moji ruku a přitiskl si její hřbet ke svým rtům.

    On mně projevuje úctu!

    Z toho zjištění jsem se až začervenala a rychle stáhla ruku zpět.

    „Dnes vám to obzvláště sluší, Zariet,“ lichotil mi muž.

    Trochu jsem zpanikařila. Já se nejmenuju Zariet, jsem přece Arianna. Ale nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost, protože

 muž se mile usmál, popadl mě za ruku a táhl zahradou kamsi dovnitř. Vešli jsme společně do sálu ohromných rozměrů. Nikdy jsem takhle obrovskou místnost neviděla, strop se ztrácel v šeru.

    „Pojďte, Zariet, půjdeme do mé soukromé pracovny a tam mi všechno povíte.“ Muž mě navedl do menší místnosti po levici a tam se pohodlně usadil do křesla. Nejistě jsem postávala u dveří a čekala.

    Co chce, abych mu teď řekla? Nenapadalo mě nic. Proto jsem vyčkávala dál a snažila se potlačit záchvěv strachu.

    „Sedněte si, Zariet,“ vyzval mě a dodal: „musíte nám o sobě říct všechno, co víte, je to velmi důležité.“ Mírně se pousmál a předal mi slovo.

    Zůstala jsem na něj zírat a hlavou se mi proháněly zběsile myšlenky, ale já nedokázala žádnou zachytit.

    Co mám říct? Vždyť o sobě a své minulosti nic nevím, vůbec nic, s čím bych se tady mohla svěřovat! Nevím, kdo jsem, ani odkud jsem, jaká žena mě přivedla na svět, co se v mém životě událo.

    Zpanikařila jsem. Ruce se mi začaly potit a cupovala jsem jimi krásnou látku mých šatů.

    „Zariet?“ pronikl do mého vědomí mužův líbezný hlas. „Můžete začít.“

    Ve své mysli jsem zoufale ječela: Já nic nevím, nechte mě být, nemůžu vám nic říct! Navenek jsem se ale dokázala ovládnout.

    „Tedy,“ začala jsem a sedla si na protější křeslo, „jmenuji se Ari.. ..Zariet.“ To bylo vše, co jsem dokázala srozumitelně vykoktat.

    Mému protějšku začala očividně trpělivost. Vlídný úsměv se z tváře vytratil. „Zariet, přestaňte dělat hlouposti.“

    „Ale já vůbec nic nevím,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem tato slova dokázala zadusit v hrdle.

    Pohled, který mi muž věnoval, mě donutil se zavrtat hlouběji do

polstrovaného křesla. Zavřela jsem oči a přála si nebýt.

    Zavrzalo dřevo a muž se prudce zvedl. „Mluvte, Zariet, nebo…“ Nechal konec věty viset ve vzduchu. Netušila jsem, co by mělo přesně následovat, ale zajisté nic pro mě milého. Na důkaz mojí domněnky se muži zablesklo v očích a s rukou napřaženou k ráně se ke mně blížil.

   „Prosím ne,“ zaječela jsem a panika definitivně ovládla mé tělo. „Prosím vás, dejte mi ještě šanci, vzpomenu si.“

    „Šancí bylo dost, zklamala jste.“ Švihl rukou a já v sebeobraně schovala obličej do dlaní, zavřela oči a čekala na náraz…

…A pak jsem se s výkřikem probudila. Světlo mě oslepilo a já v několika zmatených sekundách máchala rukama kolem sebe.

    Když se mi konečně podařilo rozkoukat se, spatřila jsem zas ten neměnný obraz špinavé úzké uličky sevřené z obou stran vysokými křivými domy.

    Byl to jen obyčejný sen. Jenže to byl také sen, který se mi poslední dobou neustále vracel a děsil mě.

    Setřásla jsem ze sebe hrůzu z noční můry, nemělo žádnou cenu uvažovat o tom, kdo byl ten muž, a kde jsem se nacházela. Stejně bych na to nikdy nepřišla.

    V ten okamžik pronikl ke mně sluneční parsek a příjemně mě pošimral na tváři. To mi připomnělo jednu věc.

    „Kolik může tak být?“ zauvažovala jsem nahlas. Určitě dost na to, aby začal odpolední trh o dnu volna. Ačkoliv to velmi nerada přiznávám, tam jsem chodila žebrat o to nejnutnější.

    Sebrala jsem svůj skromný majetek a vydala se na Rybí ulici. Byla pověstná svým zápachem z ryb a mořských plodů. Jenže já už jsem byla na ten nepříjemný odér nějak zvyklá.

    „Á, dobrý den, pane Nikaeli,“ pozdravila jsem slušně staršího

prodejce ryb a usmála se. Byl milý, obvykle mi něco dal.

     „Hm, aha, to jsi ty, Arianno,“ usmál se zdvořile. Maska byla dokonalá, ale vycítila jsem, že zrovna nemá náladu. Prostě jsem se ponořila do svého nitra a ucítila tok negativní aury, která ho obklopovala. Raději jsem rychle vycouvala.

     Po dalších ulicích jsem dorazila na široký vydlážděný bulvár s vysázenými zelenými stromy kolem dokola. Hemžilo se to tu lidmi z vyšších i nižších vrstev. Paničky s širokými sukněmi, nadýchanými rukávy a obrovskými nazdobenými klobouky se procházely, vzdychaly a stěžovaly si na nějaké malichernosti.

    Kdyby tak věděly, pomyslela jsem si hořce a usadila se na obvyklém místě na konci Hevrazovské ulice ústící na bulvár. S hlavou pokorně skloněnou jsem začala prosit o drobné. Někteří kolemjdoucí, hlavně muži, které jsem následně obdařila úsměvem, mi do připravené dlaně hodili pár tenkých peněz.

    Ale k čemu to bude?

    Za chvíli je utratím za to nejnutnější a budu muset žebrat znovu. Nikdo mě nepřijme do práce, protože jsem obyčejný příživník bez domova. Byl to začarovaný kruh.

     „Ahoj,“ řekl někdo nade mnou. Zvedla jsem překvapeně hlavu a spatřila o něco málo starší dívku, skoro už mladou ženu.

    „Ehm, ahoj,“ oplatila jsem pozdrav. „Mohla bys mi prosím dát nějaké peníze na jídlo a tak.“ Nevypadala příliš bohatě, ale cítila jsem, jak z ní vyzařuje soucit. Tak snad….

    Kývla, ale nevypadalo to, že se chystá mi něco dát.

   „Víš, já tu dnes nakupuji svému Pánovi a své Paní,“ objasnila,

„nemám sebou vlastní peníze.“

    „Aha.“ Snažila jsem se zakrýt zklamání. Její aura jasně značila ochotu mi pomoci, přece se nemohu splést. To se mi ještě nikdy nestalo.

    Dívka zkroušeně přikývla. „Čekala jsi ode mě pomoc a já tě zklamala, co?“

    „Já to ale dobře chápu,“ bránila jsem se. To vážně vypadám tak překvapeně, že mi nic nedala?

    „Počkat!“ vyjekla rozrušeně. „Myslím, že vím, jak ti pomůžu ještě mnohem víc. Seženu ti zaměstnání u Správce, mého pána.“