Vražda č. 5964

Tak tady máme konečně i první kapitolu. Trochu netradiční forma psaní.
 

 

 

Vražda č. 5964

 

 

 

Milý Nate,

Vlastně ani nevím, proč začínám právě těmito dvěma slovy. Možná, protože chci, abys věděl, že na tebe myslím, kudy chodím.

    Tohle je svým způsobem deník, protože jsem se rozhodla, že svůj život musím někam zaznamenat, i když je to příšernej a zpackanej život, se kterým já nechci mít.

    A směřuju své psaní právě Tobě, protože jsem Ti nikdy nestačila říct, jak moc mi na Tobě záleží (mimochodem nebude Ti vadit, když občas vynechám ve slovech ty, tobě, ti velké T? Naše angličtinářka sice říkala, že se to takhle píše, ale tohle není dopis, ale deník, ok?). Vlastně jsem se ani nedokázala rozloučit, protože v té době jsem byla hodně naštvaná kvůli Ní. Ty víš, o kom mluvím. Myslela jsem si, že spolu něco máte. A pak jsme se kvůli tomu ošklivě pohádali.

    Chtěla jsem se usmířit, jenže stěhování proběhlo strašně náhle.

    Ocenila bych, kdybych měla tvůj e-mail. Jak mě nemohlo napadnout, že se jednou může hodit? Skypovali jsme, téměř denně jsme se vídali a mě to tak nějak stačilo. Jenže teď se přes skype bojím, o videohovoru nemluvě. Bojím se, že si myslíš, jak jsem strašně divná, žárlivá a hádající se holka a bez tak jseš rád, že jsem konečně vypadla z tvýho života.

    I když vím, že tohle i zrovna nemyslíš, stejně ti nezavolám. Jen bych potřebovala ten mail.

    Vždycky jsem ti chtěla svoje úplně největší tajemství ze všech, který jsem nikdy nikomu neřekla, protože je prostě příliš šílené a neuvěřitelné. Já sama ho nějak nechápu, nato pak okolní lidi. Kdybych to někomu řekla, nespíš by mě co nejrychleji dostal do blázince s nejvyšší ochranou.

    No… Ani se mi do toho vlastně nechce, i když to je jenom na papíře.

    Ach jo, zase se chovám jako největší srab.

    Takže: Představ si, že se ráno normálně probudíš ve své posteli, pak se odehrává normální obvyklý den. Cítíš se skoro jako normální teeneager s normálními problémy. Jenže jak jde den, ty začínáš pociťovat zvláštní nutkavý pocit, který k večeru nepřetržitě sílí. Každou minutou se chceš stále víc a víc zabít. Nehorázně po tom toužíš. Víš, že když do ruky nevezmeš nůž a okamžitě se nepodřežeš, tak asi zešílíš. Nelze se tomu pocitu bránit.

    A tak se každý večer, když už je nutkání nesnesitelné, jednoduše zabiju. A pak se další den ráno zase probudím ve své posteli, popřípadě v posteli, která je zrovna po ruce.

    Aby bylo mezi námi jasno, nikdy Ti tohle neřeknu do očí, na to jsem příliš zbabělá. Vlastně všechno, co sem píšu, zůstane jen na papíře.

    Jinak, doufám, že se ti daří. Co Rhys? Už tě nezlobí?

    Ráda bych Ti taky řekla, že jsem opravdu našla kamarádku, jak jsi vždy chtěl, ale je to stejně jen užvaněná kravička, kterou zajímají nejnovější drby a kluci. Každý týden jiný. Pořád ale lepší, než být nová podivínka bez přátel.

    Pro dnešek už končím. Bez tak mám pocit, že těma mými kecy nudím i ten sešit, natož pak tebe, Nate. Ale ještě jednou bych ráda připomněla, že se mi moc stýská a nechci, aby sis mě pamatoval, jako tu příšernou a žárlivou holku.

    Musím se jít učit, navíc mě mamka volá z kuchyně… Mimochodem úkolů mám tolik, že ani nevím, jaké vlastně jsou.

    Kromě toho ve mně začíná růst ten vražednej pocit, myslím, že sáhnu po nějaké kudle a půjdu se podřezat. Já vím, je to šílený, ale člověk ses tím dokáže naučit žít.

    I když bych si přála bejt taková jako ty. Normální.

    Mamka mě volá znovu. „Už jdu,“ křičím na oplátku.

    Tak co, dneska nůž do srdce? Třeba se jednou fakticky zabiju a bude pokoj. Ne, normálně nejsem pesimista. Tohle je můj život.

 

Diskusní téma: Vražda č. 5964

Wow

Basha 02.03.2014
To mi budeš muset vysvětlit. BTW nemusela by si dělat tak malý odstavce

Přidat nový příspěvek