Jak to začalo

Setkání s literární postavou – Keiro (1. část)

„Grr. Víš co? Mohl bys mi na chvíli zmizet s očí? Třeba by se ze mě potom nestala chodící bomba!“ Opravdu jsem zuřila. Musela jsem mít barvu přezrálého rajčete, ale to momentálně byla moje nejmenší starost.

    „Vždyť se toho zas tolik nestalo,“ odpověděl nevinně Keiro a dál se zcela soustředil na můj mobil.

    „Nestalo? Nestalo!?“ ječela jsem jako pominutá. „Jasně, že se stalo! Jestli sis toho ještě nevšiml, tak jsme právě někde zavřený a brzo se sem dostane i policie. Co si o mě pomyslí? Že jsem cvok, nebo i hůř….?“

    Musela jsem asi úplně ztratit nervy, protože mi Keiro položil ruku na rameno a starostlivě se na mě podíval, až jsem ztratila hlas.

    „Nepanikař,“ řekl tiše, „my se z toho vyhrabem.“

    Asi se divíte, co mě to popadlo. Možná už jste došli k názoru, že jsem blázen. Měla bych radši začít od začátku.

    Bylo obvyklé podmračené londýnské ráno. Vytrvale mrholilo. Zrovna jsem se hnala podél Temže kolem Kleopatřina obelisku.

    „Hej, stůj!“ vykřikl někdo napravo. Neplýtvala jsem zbytečně pozorností a prodírala se davem dál. To byste nevěřili, kolik je tu dneska lidí.

    „No tak, slyšíš?“ Ten hlas začínal znít trochu podrážděně.

    Konečně jsem se otočila. O zábradlí se opíral asi osmnáctiletý kluk. Měl na sobě tmavé kalhoty, špinavou košili a černou koženou bundu. Na hlavě mu trčely blonďaté rozcuchané vlasy. Zdálo se, že se dívá přímo na mě.

    No, páni…

    Usmál se na mě a pokynul mi, abych k němu přišla. Sebrala jsem všechnu odvahu a šla sem za ním.

    „Ahoj,“ zamumlala jsem nejistě. „Ehm, te-tedy, co chceš?“ Musela jsem být rudá, ale lepší už to nebude.

   Kluk se věcně usmál a tím mě úplně odzbrojil. „Potřeboval bych pomoci.“

    „Aha, no já spěchám do školy, takže…“ Dál jsem se nedostala.

    „Vysvětlím ti to cestou,“ odpověděl pohotově. Odlepil se od zábradlí a šel za mnou. Polkla jsem. Tohle bude ještě hodně zajímavé.

    Pokusila jsem se nahodit pohodový úsměv. „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala jsem se po chvíli trapného ticha.

    „Keiro,“ odpověděl prostě.

    Zasmála jsem se. „A čistě náhodou pocházíš z Inkarceronu,“ nahodila jsem spíš ironicky. K mému překvapení Keiro přikývl. „Jo, bohužel a to princátko Finn je můj přísežnej bratr,“ řekl prostě.

    Vyhekla jsem. Ten kluk si ze mě dělá blázny, to bylo jediné možné vysvětlení. Jenže já byla natolik pošetilá, že se mi prostě chtělo mu věřit. Ale když přehlédneme tuhle otázku, pořád tu existovalo něco, s čím chtěl Keiro pomoct.

    „Takže, s čím to vlastně chceš helpnout?“ zeptala jsem se rychle, protože ticho se zase prodlužovalo.

     Keiro si odkašlal. „Potřeboval bych se zase vrátit zpátky, víš, do paláce, Správcovství a Inkarceronu a tak. Takže musím najít Klíč a přes něj se dostat zpět.“

    Mluvil tak přirozeně a normálně, že mě ani nenapadlo, že by mi mohl lhát.

    „Kde by asi takový Klíč mohl být?“ otázala jsem se sarkastičtěji, než jsem původně měla v úmyslu. Keira se to však očividně nějak nedotklo. Nechtěla jsem, aby se naštval a hledal pomoc jinde. To fakt ne. Vlastně jsem si vždycky tak trochu přála se s ním setkat. Bláznivé přání a najednou bum a ono se vyplní.

    „Myslím, že někde, kde se shromažďují různé nalezené artefakty, Klíč byl totiž podle Jareda sestaven podle nějaké předlohy z minulosti,“ usuzoval Keiro.

    „Muzeum,“ vybafla jsem na něj okamžitě. „Nejlíp Britské muzeum, to je tady v Londýně nejjistější.“ Aspoň se mi to zdálo jako nejlepší možnost.

    „Super, takže se tam hned vydáme.“

    „Cože?“ vyjekla jsem, „já jdu teď do školy.“ Rázně jsem zavrtěla hlavou.

    Keiro se nemínil vzdát. „Já ho potřebuju…?“ Tázavě se na mě podíval.

    „Jmenuju se Kindra,“ napověděla jsem ochotně.

    „Jo jasně, Kindro.“ Smutně se usmál. „Uznávám, že je to tady fakt hezký, ale já chci zpátky. Je tam Attia a-a….“

    Neodpustila jsem si kousavou poznámku: „Tak Attiu jo? Hm, že by láska? V knize ses tak netvářil.“

    Zapražil mě vražedným pohledem.

    „Jo, jo, dobře, pomůžu ti,“ slíbila jsem nakonec, když už se jeho pohled nedal vydržet.

    A bylo to…