Válka kmenů

Válka kmenů

Získat krále Wiralie pro svoji věc bylo pro Elgíru snadné. V závěru sice spolu strávili více nocí, než měla Elgíra původně v plánu, ale kolečka se dala do pohybu a roztáčela další a větší kola. Byl předvečer války. Všechny kmeny Wiralie se chystali k útoku na Jezdce z Černého údolí.

    Už uplynul nějaký čas o té doby, co Damian umřel, ale Elgíra nikdy nezapomněla na slib, který svému milovanému, když umíral v chladné ledovaté zemi spolu s celým Elgířiným kmenem. Nezapomněla, přežila za ně oba, vyhladovělá ale živá přešla s pomocí svého draka Ledovou pustinu a dorazila do Wiralie. Jenže nechtěla jen přežívat, chtěla žít. Chtěla se těm zloduchům, kteří ji křivě obvinili a poslali na smrt ji a její kmen, pomstít. Dívat se, jak umírají.

    Král Aliar, mocichtivý a hamižný, byl jejímu plánu otevřený. Proč nezískat další území?

Elgíra stála přede dveřmi velkolepé hradní síně oblečená do lesklé válečně zbroje s erbem spojeného království Wiralie. Na ni, jakožto křehkou ženu, se zbroj rozhodně nehodila. Ale ona nebyla křehká žena. Zažila už příliš mnoho na to, aby takovou byla.

    „Lady Elgíro, vstupte.“

    Mladá žena vešla do sálu. Její kroky se rozléhaly po místnosti, když rychle překonala vzdálenost mezi dveřmi a trůnem. „Můj pane,“ řekla a mírně sklonila hlavu. „Vojsko je přichystané, myslím, že můžeme zahájit pochod.“

    „Výborně.“ Král Aliar se mírně pousmál. „Než se nadějeme, území Černého údolí bude naše.“

    Elgíře se zaleskly oči potlačovaným vzrušením. Brzy bude pomsta vykonána. „Máte pravdu, pane, jako vždy.“

„Chystá se válka. Hned několik zvědů nám tuto informaci potvrdilo.“ Kio těžce oddychoval, protože povětšinu času běžel, aby dodal panovníkovi zprávu co nejdřív.

    Král na něj s úkosem pohlédl. „To je sice moc pěkné, ale k válce nemají důvod.“

    Kio souhlasně přikývl. „Asi nemají, přesto… Bylo spatřeno obrovské vojsko mířící k Ledové pustině.“ Uklonil se a pozadu vycouval z místnosti. Král byl tajemný muž. A nepříjemný. Jeho temný pohled vydržel málokdo.

Vítr cuchal Elgíře vlasy, když letěla na svém zlatavém drakovi a pozorovala zástup vojáků, kteří poslušně kráčeli vstříc bitvě. Bylo jich tisíce. Aliar chtěl očividně území Jezdců dobýt. A nebylo to jen kvůli tomu, že si ho Elgíra podmanila. Bylo v tom něco víc. Nějaká dávná zášť.

    Elgíru následovala letka vojáků na dracích. Nebylo jich příliš mnoho, ale bez nich by se jejich šance rapidně snížily.

    Na obzoru se objevil osamělý rudý jezdec. Elgíra slétla níž. Vracel se zvěd.

    Sníh se zavlnil a zatřpytil se, když drak mávl mocně křídly a dopadl na zem. Elgíra z něj hbitě sklouzla a vyběhla zvědovi vstříc. Král Aliar ji na svém obrněném koni dohnal.

    „Pane, hlásím, že jsem spatřil nepřátelské vojsko. Zřejmě se o vašem válečném tažení dozvěděli a jsou nám vstříc. Jsou osm hodin jízdy od Hřebů, zatímco my tam budeme již za zhruba pět. Myslím, že je vhodné se tam utábořit a připravit se na bitvu.“

    Elgíra hlasitě polkla. Hřeby. Místo, kde umřel Damian. Místo, kde ztratila posledního z kmene. Jak příhodné. Tam Černí jezdci naleznou smrt.

    Rozeběhla se zpět k drakovi. Vyšplhala na něj a nechala se vynést vzhůru. Místo bitvy bylo určeno.

Vypadalo to tam přesně jako předtím. Našla místo, kde Damian vydechl naposledy. Našla i jeho zmrzlý hrob. Jako by se vrátil čas a Elgíra to všechno prožívala znova. Zcela nekontrolovatelně jí začaly po tvářích stékat slzy. Sedla si do studeného sněhu a zabořila obličej do dlaní.

    Mezitím vyšlo slunce a plačící ženu ozářily první paprsky nového dne. Pomalu pozvedla hlavu. Slzy už pomalu osychaly. Elgíra se usmála. Ale nebyl to žádný radostný a šťastný úsměv. Byl to krutý úsměv s příslibem utrpení. A pomsty.

    „Má paní, už je čas, za hodinu dojde k útoku.“

    „Výborně.“ Elgíra se postavila. „Dnes padnou Jezdci z Černého údolí.“

Jediný povel a obří masy vojáků se daly do pohybu. Polnice řvaly, bubny hřměly. O sekundu později došlo k střetnutí. Zbraně s kovovým řinčením narazili na sebe a strhl se nelítostný boj. Vojáci křičeli, mlátili kolem sebe, ve vzduchu létaly kapky krve.

    Elgíra popohnala svého draka a společně se dostali do vzduchu. Nebyl čas na pochybnosti. O kus dál se zvedala nepřátelská dračí letka.

    Leť, znič je. Elgíra pokynula svému drakovi a ten se vrhl vpřed. Zaútočil na prvního nepřítel, který zaskočen prudkou reakcí, ihned padl pod Elgířiným mečem a později ho následoval do říše mrtvých i jeho tmavomodrý drak. Elgíru postříkalo několik kapiček horké krve. Nezastavila se, jen útočila dál. Vybíjela si dlouho potlačovanou nenávist.

    Když padl další voják, jen si pomyslela: Za Damiana.

    Dlouho tvrdě trénovala s mečem a to se jí vyplatilo. Byla hbitá a obratná, zabíjela bez zaváhání. Její drak pociťoval zlost své paní a útočil stejně silně.

    Náhle se však zakymácel, jak ho škrábl protivník. Zařval a klesl o trochu dolů. Elgíra uklouzla a pod ní se otevřela prázdnota. Pád na zem by byl smrtelný. Naštěstí drak dokázal najít ztracenou rovnováhu, ale bylo vidět, že je oslabený. Elgíra si povzdechla. Bez draka bude zranitelnější, ale nemůže ho vyčerpávat.

    Společně klesli dolů a Elgíra obrovské okřídlené zvíře propustila. Vplul do vzduchu a zmizel. Mladá žena se tedy přesunula v boji na zem. Bitva na obloze byla už skoro vítězná, pomoc

byla potřeba dole.

   Nejdříve Elgíru omráčil mrtvolný puch krve a vnitřností, než se přizpůsobila. Vojáci z Černého údolí byli vyčerpanější, protože měli o několik hodin méně času na odpočinek. Přesto bojovali nelítostně do posledních sil. Proti Elgíře však neměli šanci. V každém z nich viděla nepřítele a zrádce, který se postaral o smrt jejích lidí. Jejího kmenu. Ženu poháněla znovu otevřená bolestná rána v srdci, to prázdné místo, které byla třeba zaplnit. Sekala kolem sebe a nedbala na nepříliš hlubokou řeznou ránu na tváři.

    Pak v jeden okamžik jí ale všechna nenávist pohánějící ji vpřed jako vraždící monstrum došla a nezbylo nic, než naprosté vyčerpání a zoufalost nad tím, co sama provedla. Kolik životů dnes vzala. Jenom protože byla příliš zaslepená.

    Elgíra klesla na kolena a rozvzlykala se. Někdo vedle ní zařval, ale vzápětí jeho křik prudce umlkl a on se zhroutil k zemi s bolestným sténáním.

    Nějaké dvě ruce popadly Elgíru a vytáhly ji do stoje. Mladá žena si uvědomila, že hledí do tváře muži, skoro ještě mladíkovi, který si ji starostlivě prohlíží. A co bylo ještě zajímavější, ten muž patřil k nepřátelskému vojsku.

    „Ehm, jste v pořádku?“ ptal se. Elgíra sevřela pevněji meč, aby toho muže jedním máchnutím sprovodila ze světa, ale zbraň jí samovolně vyklouzla z ruky.

    „Ach, ano jsem, ale vy… neměl byste být nepřítel?“ koktala zmateně. Muž se zasmál a cosi říkal. Ale Elgíra ho už neposlouchala. Místo toho zírala za něj. Několik stop od nich se otevírala vířící hustá a černá temnota, ze které probleskovaly zářivé paprsky. Netušila, co to je, ale přitahovalo jí to. Vytrhla se muži ze sevření a drobnými krůčky přešla k té temnotě. Do tváře ji šlehl teplý poryv větru vonící po dřevě a lesu. Lesu? Tady v Ledové pustině?

    Muž na Elgíru řval, ale ona se neotočila. Jako hypnotizovaná vstoupila do chaosu před sebou.

Kio se marně natáhl, aby ženu zastavil, ale už bylo pozdě. Zmizela. Temnota jí obalila a vcucla do sebe. Kdo to byl? Na tom nezáleželo. Kio jen věděl, že je to nepřítel. Ale byla to žena, zlomená a plačící žena s krvavým obličejem. Její tvář mu byla povědomá, jen si nemohl vzpomenout odkud.

    Nedokázal ji zabít, když bezmocně klečela v rudě zbarveném sněhu. Jenže možná nakonec by to bylo lepší řešení, než temnota, která ji spolkla.

Elgíra zmateně otevřela oči. Cítila se strašně dezorientovaná. Jednou se otočila kolem své osy, než poznala, kde je. Byla doma. Znala to místo, ten les, kde často sama bloudívala. A co víc? Měla na sobě obyčejné šaty, žádný zkrvavený meč ani zranění na tváři. Nebyla oblečená do bitvy.

    Někdo, snad osud, jí dal druhou šanci.

    Vrátila se v čase.