Alarm

Keiro (2. část)

„Vloupat se do muzea?“ otázala jsem se. „To je trochu nemožné.“ Vlastně to bylo úplně absurdní, jako celá tato situace. Ještě pořád jsem nějak nedokázala pochopit fakt Keirovy existence. Vždyť to je jen smyšlená postava…

    Keiro se lehce zasmál. „Sama ses rozhodla, že mi pomůžeš,“ odpověděl s klidem na duši.

    Vztekle jsem vyprskla. „Tak pozor, můžu tě kdykoliv opustit a jít do školy!“ Důrazně jsem zdvihla obočí.

    Nijak to neokomentoval a soustředil se na cestu. Blížili jsme se k trávníku před Britským muzeem. Tam jsme se zastavili. Nasadila jsem si brýle s tmavými skly a pozorně zkoumala okolí. Snad tu nepotkám nikoho známého.

    Keirovi očividně zvýšená pozornost nevadila a obdařoval okolní děvčata sebejistými úsměvy. Chvíli jsem to snášela celkem v klidu, jenže pak mě to začalo štvát. To se o něm musí dozvědět celý Londýn?

    Nakonec jsem to vážně nevydržela. „Keiro, mohl by ses chovat trochu míň nenápadněji? Není to zrovna vhodná taktika, jak proniknout na střežený místo.“ Snažila jsem se krotit. Byla jsem s ním sotva pár minut a už mi lezl na nervy.

    Přikývl a přitočil se ke mně. Koutky úst mu pocukávaly, když spatřil můj rudý nahněvaný obličej.

    „To muzeum je vážně hrozně hlídané,“ začala jsem vysvětlovat. „Naše zřejmě jediná šance, jak se dostat dovnitř je smísit se s nějakou třídou, která tam bude na exkurzi a pak se jednoduše odpojit.“ Plán to byl poměrně jednoduchý, ale slibovala jsem si, že takhle splyneme s davem a možná si nás nikdo ani nevšimne.

    Rozhlédla jsem se kolem. Zprava se zrovna blížila skupina halasících dětí. Vedla je vystresovaná mladá učitelka, která každou chvílí někoho okřikovala, aby mlčel.

    „Keiro,“ šeptla jsem a významně ukázala na onu bandu třináctiletých. Mě sice bylo patnáct a Keirovi osmnáct, co si z knihy pamatuju, ale s trochou štěstí s nimi proklouzneme dovnitř.

   Přeběhli jsme trávník před muzeem a připojili se do zadní části dlouhého zástupu.

   Jedna dívka si mě všimla a nechápavě se na mě zadívala. Nervózně jsem se pousmála.

    „Kdo jsi?“ chtěla dívka vědět.

     Překvapeně jsem vyhekla a hledala odpověď. Naštěstí se do toho pohotově vložil Keiro: „Ahoj, kotě,“ zasmál se a mrkl jedním okem, až jsem si myslela, že to s tou dívkou praští o zem. „Jdeme s tebou do muzea, přece.“ Řekl to natolik přesvědčivě, že bych mu i já uvěřila.

     A tak jsme vstoupili zamotání do skupiny do britského muzea.

    Učitelka šla zakoupit vstupenky a zřejmě byla natolik nervózní, že si mě ani Keira nevšimla. Po chvíli zase přicupitala a začala rozdávat instrukce, které jsem poslouchala sotva na půl ucha. V duchu jsem se totiž usilovně modlila, aby nás neodhalili ještě dřív, než se vůbec dostaneme dál.

    Nakonec nás všechny pustili do obrovského pavilonu s průhlednou střechou. Hlídač sice vrhl na Keira podivný pohled, ale toho jsem si raději nevšímala. Kdybych neumírala strachem, musela bych uznat, že je to tady vážně nádhera.

    „Co budeme dělat teď?“ přitočil se ke mně Keiro. Trochu jsem se zarazila. Pan dokonalý potřebuje pomoci? Přišlo mi to úsměvné.

    „Chvíli půjdeme s dětma, pak se odpojíme a dáme se do hledání, pokud tady někde ten Klíč je,“ zamumlala jsem a snažila se, abych příliš nedrmolila. Srdce jsem měla až v krku a do žil mi stoupal adrenalin. Keiro naproti tomu vypadal naprosto klidně. Asi se do muzeí vloupával častěji než já.

    Průvodce začal s výkladem. Učitelka mu do toho neustále skákala a doplňovala ho. Všimla jsem si, jak mu to začalo lézt na nervy, a jenom zatínal pěsti. Nechtěla jsem být u toho, až vybuchne.

    Tiše jsem naznačila Keirovi a po chvíli jsme už byli dostatečně daleko. Na nevyřčený povel jsme se oba začali rozhlížet po okolí. Hledala jsem cokoliv, co by jen vzdáleně připomínalo Klíč. Nevěděla jsem, jak přesně vypadá, ale na popis nebyl čas.

    Místnosti tu byly opravdu veliké. Netušila jsem, jak to máme všechno stihnout projít. Už teď jsme tu byli skoro hodinu. Kromě toho jsem už měla být ve škole. Teprve teď mi docházelo, do čeho jsem se to zapletla.

    „Tady to asi je,“ vykřikl o kus dál Keiro. Bleskově jsem se otočila a vydala se k němu. Jenže dřív, než jsem stihla udělat tři kroky, ozvala se rána, něco prasklo a na zem se sesypaly skleněné střepy. Neměla jsem čas ani na jedinou myšlenku, když se rozeřval alarm.

    Keiro rozbil vitrínu! Proběhlo mi hlavou a já úplně zkameněla. Místo toho, abych utekla, jsem zůstala stát na místě s vytřeštěnýma očima a se srdcem v ponožkách. Teprve, když kolem mě prolítl Keiro a chňapl mě za ruku, dokázala jsem se pohnout.

    „Kindro,“ zaječel mi do ucha a táhl mě za sebou. Klopýtala jsem za ním, kolem nás ječelo poplašné zařízení a řev ostatních návštěvníků. Někde na druhém konci a objevili dva hlídači.

Vzápětí mi došlo, že proti nám se řítí další dozorci. Keirovi to zřejmě taky došlo, protože změnil směr, ale náhle nebylo kam utíkat. Byli jsme zahnaní do kouta.

    „Přestaňte dělat blbosti a raději s námi pojďte dobrovolně,“ zaječel na nás plešatý tlustý hlídač a mířil na nás obuškem, jako bychom byli dva největší kriminálníci.

    Podívala jsem se na Keira. V očích měl divoký výraz, nevypadalo to, že se hodlá snadno vzdát. To by mohlo dopadnout špatně…

    „My,“ řekl pobaveně Keiro, „my se nehodláme jen tak vzdát.“ Ironicky se pousmál, což hlídače vytočilo do nepříčetnosti. Ohnal se po Keirovi obuškem, ale ten lehce uhnul. Schylovalo se k ještě většímu průšvihu.

    „Stop!“ vyjekla jsem pevně, ale hlas se mi třásl. „To je v pořádku, my se vzdáme, není třeba násilí.“ Důrazně jsem se podívala na Keira. Nejdřív zavrtěl hlavou, ale nakonec přikývl.

    Tlustý hlídač se na nás posměšně podíval, jako by právě vyhrál velké morální vítězství a bolestně zkroutil Keirovi ruku za zády. Mě se chopil jiný hlídač a naštěstí se mnou zacházel mírněji.

    Dotáhli nás do nějaké místnosti bez oken. Tam nás posadili na holou podlahu a oznámili nám, že za chvíli si nás vyzvedne policie. Víc nevím. Byla jsem jako omráčená, pořádně jsem nechápala, k čemu to vlastně došlo. A také jsem si raději nechtěla uvědomit následky svých ztřeštěných činů.

    Keiro se začal procházet po místnosti, jejíž rohy se ztrácely ve tmě.

    Po chvíli mojí otupělostí pronikl vztek. Šílený vztek na Keira. Potřebovala jsem se vyřvat. A Keiro to odnese.